Televizní cyklus Expremiéři, vzniklý z popudu studentky FAMU Apoleny Rychlíkové, přináší netradiční shrnutí práce šéfů tuzemských vlád pohledem nejmladší generace dokumentaristů. Jde o typ angažovaného dokumentu, který by měl mít ve veřejnoprávní televizi své pevné místo.
V sérii dokumentů Expremiéři některá jména chybějí: nedošlo na Jiřího Rusnoka a stejně tak se nedostalo na žijící šéfy kdysi ještě federálních československých vlád. Mnohé expremiéry se před kameru nepodařilo nalákat, a tak tvůrcům nezbylo než najít náhradní řešení. Tvůrčí výsadou však bylo pojmout každou část víceméně po svém.
Když byla politika ještě čistá
Epizoda věnovaná Petru Pithartovi od Jaroslava Kratochvíla se stala poněkud rozpačitým rozjezdem cyklu. Režisér získal v Pithartovi nepochybně velmi trpělivého a vstřícného pamětníka, vzpomínajícího na činnost první polistopadové české vlády. Expremiér a jeho někdejší ministři vyprávějí, jak se jim tehdy dařilo vládnout slušně, odborně a bez větších skandálů. Na příkladu mladoboleslavské Škodovky celkem poutavě poukazují na fakt, že šlo nalézt i mnohem efektivnější příklady privatizace. Schází zde však jakákoli oponentura, snímek svým idylickým směřováním vyznívá jako nekritická adorace jedné krátké éry, kdy politika údajně nebyla ještě tak špinavá. Kratochvíl navíc nechává jako razantního kritika polistopadové transformace vystupovat Tomáše Ježka, třebaže on sám byl spolutvůrcem Klausovy tunelářské kupónovky. Epizoda obstojí jako uctivé připomenutí práce politika, který se svou rozvážností v politické džungli moc neprosadil, jako analytická reflexe prvních transformačních let, operujících ještě s „třetími cestami“, nikoliv. Petra Nesvačilová získala pro svůj díl nesmírně těžký kalibr – Václava Klause. Leitmotivem filmu se stala její neúspěšná snaha získat Klause pro rozhovor. Metoda, která je dobře vyzkoušená ve filmech Michaela Moorea, slouží též ke značnému exhibicionismu tvůrce, čehož občasná herečka Nesvačilová samozřejmě aktivně využívá. Snad by se tento tvůrčí přístup dobře osvědčil v celovečerním snímku, ale v ani ne půlhodinové stopáži působí značně prázdně. S odmítnutím vést rozhovor se musel smířit i Viktor Portel v profilu Josefa Tošovského. Tím hůře pro něj, neboť Tošovského pár měsíců trvající éra se ve srovnání s Klausovou nezdá být zas tak atraktivním tématem. Portel nepříliš šťastně vsadil na umírněný a nekonfrontační tón. O Tošovského vládě nechal hovořit převážně její bývalé ministry, kteří ji samozřejmě líčí výhradně ve světlých barvách. Alespoň že se nebál zveřejnit i své otázky ohledně kontroverzních Tošovského činů, na něž mu expremiér a bývalý guvernér ČNB ovšem neodpověděl.
Křeč, nuda a bizarní mystika
Osobnost Miloše Zemana se pro režisérské duo Robin Kvapil – Jan Strejcovský stala objektem bezkonkurenčně nejvyhrocenějšího dílu celého cyklu. Jako kdyby momentální Zemanova funkce poháněla tvůrce k tomu, aby svůj pohled stavěli na nekompromisní kritice bez jakýchkoli známek smíření a nostalgie po časech, kdy Zeman působil coby premiér. Výsledkem je diletantská křeč, jež svou vypjatou polemičností vůči bezpochyby rozporuplnému objektu představuje opačný extrém, než jaký předvedl Robert Sedláček ve svém někdejším kamarádsky vstřícném portrétu. Plytké pokusy o tvůrčí schválnosti prostřednictvím využívání motivů gumových Zemanových masek jen podtrhují bezradnost snímku. Epizoda o Vladimíru Špidlovi od Martina Kohouta je svou koncepcí naštěstí o poznání méně překombinovaná a hysterická než předešlý díl. Svým filmařským vyzněním tak vlastně odpovídá charakteru snímané osobnosti. Odehrává se na půdorysu seriózního eseje, který však svou rozvláčností a suchopárností místy nudí. Přesto se zde ze Špidlových úst dozvíme řadu podstatných faktů, které se v novinových článcích neprobíraly (interní konflikty v Zemanově vládě během bombardování Jugoslávie). Poněkud zavádějící je však ostře pravicový odsudek Špidlova politického myšlení z úst Karla Steigerwalda. Špidla totiž, jak známo, ve své středolevé vládě výrazně ustoupil z původních levicových pozic, o čemž však v dokumentu nepadne ani slovo.
Díl o Stanislavu Grossovi od Jana Látala vzbudil pozornost dávno před odvysíláním cyklu, kdy se v pořadu 168 hodin objevily jeho úryvky, v nichž se bývalý premiér omlouvá za některé své dřívější kroky. Gross svým vystupováním – často se dovolává víry v Boha – dodává epizodě bizarní mysteriózní atmosféru, již ještě podtrhuje minimalistická kytara coby hudební pozadí. Látal se nesnaží Grossovu kauzu nijak hodnotit, pouze klade otázky; ty však nejsou ani přes expremiérovu až znepokojující otevřenost jasně zodpovězeny. Stejný režisér dostal v cyklu na starost i kauzu Jiřího Paroubka. Tento díl však na rozdíl od jiných vznikl už coby famácké cvičení před několika lety. Jeho film není ani tak o Paroubkovi a jeho vládě, spíše jde o provokativní obecnou úvahu nad podstatou mediální manipulace, které se stal Paroubek (zčásti i svou vinou) ukázkovou obětí.
Dobrý angažovaný cyklus
Portrét Mirka Topolánka od Apoleny Rychlíkové lze označit za nejkomplexnější, a tím i nejzdařilejší díl celého cyklu. Snad je to dáno i tím, že Rychlíková jako autorka námětu celé série asi nejlépe věděla, co a jak přesně režijně zachytit. Její dialog s Topolánkem je v tom nejserióznějším ohledu polemický a prostý jakékoli snahy o křečovitou démonizaci (viz Zeman). Nejsou opomenuty prakticky žádné zásadní události, kterých bylo za Topolánkovy vlády habaděj. Nechybějí ani Topolánkova poněkud šokující asociální prohlášení ze současné doby, která kontrastují s jeho kdysi deklarovanou „lidovostí“. Ivu Bystřičanovi se taktéž podařilo v rozhovoru s Janem Fischerem vyčerpávajícím způsobem shrnout veškeré události jeho vlády. Fischer však vyjma umírněně kritických náznaků v režisérových dotazech postrádá oponenta, což tématu nijak neprospívá a činí snímek poněkud sterilním. Důstojnou tečkou za celým cyklem je portrét Petra Nečase od Lukáše Senfta. Tomu se podařilo nápaditě vyrovnat s absencí ústředního aktéra tím, že nechal ve filmu vystupovat herceimitátora, jenž brilantně napodobil prázdnou panákovitost originálu. Tentokrát nescházejí ani hlasy skutečně seriózních oponentů (například filosof Škabraha), zatímco Nečasovi studenti z CEVRA působí svazácky směšně. Cyklus Expremiéři jistě doplatil na poněkud vágní dramaturgický dohled, občasnou tvůrčí neobratnost i na zdánlivě nepodstatnou maličkost, že předepsaný časový rozsah necelé půlhodiny některým epizodám prostě nesvědčil. Přesto po cyklu Český žurnál přinesl na veřejnoprávní obrazovku další pozitivní příklad nepodbízivého a v dobrém slova smyslu angažovaného dokumentu, což je v éře zbulvarizované politické publicistiky více než přínosné.
Autor je filmový publicista.