Za komunistů býval březen měsícem knihy. Nebyla to příliš pěkná tradice, protože zajímavých knih vycházelo i v březnu stejně málo jako v měsících ostatních; co ostatně čekat od akce vymyšlené v roce 1954?
Dnes je březen měsícem vyplňování daňového přiznání. A „za komunistů“ u nás není už takřka dvacet let. Fakt, že budování normálního státu a společnosti už u nás trvá dvacet let, je smutným připomenutím tváří v tvář marasmu, v němž se tato společnost nachází. Frustrace z toho, čemu jsme vystavováni, se lehce rodí právě u daňového přiznání a dalších s ním souvisejících formulářů. Jazyk těchto dokumentů nabyl během let tak ptydeptické podoby, že už mu při nejlepší vůli a soustředěnosti nelze rozumět. Vrhá nás do náruče daňových poradců, jimž musíme pochopitelně platit, a před nimiž také nevyhnutelně obnažujeme své soukromí a stav peněženky. Nedosti ale na tom. Netuše opět po roce, do které kategorie těch, kdo si odepisují výdaje paušálem, patřím, začetl jsem se do zákonů. Nepřekvapilo mne, že duševní činnost je pro naši společnost kategorií nejnižší, z níž stát shrábne 60 procent. Překvapilo mne nicméně, čeho si stát cení více. Že zemědělců, to je pochopitelné; v potu tváře obdělávají zem, jednou se urodí, jednou ne – a i když se urodí, stěží mohou soutěžit s hýčkaným rolníkem francouzským. Že ale provozovatel činnosti duševní, která nemůže být živností, je na daních obírán více než ten, kdo se věnuje reklamní činnosti a mediálnímu zastupování, to mne rozčiluje. O deset procent méně než umělcům a jiným členům kategorie placené honoráři tento stát bere modelkám a modelům, ba i těm, kdo se věnují „poskytování služeb osobního charakteru“. Děvka je důležitější než malíř nebo kritik, říká nám náš živnostenský a daňový zákon. A v takto nastavené společnosti máme žít…
Státně společenská buzerace ovšem nekončí ani nezačíná nad daňovým formulářem. Leden třeba je měsícem odloupávání známek z předního skla auta a vylepování nových. V seriálu Twin Peaks objevil agent Cooper pod nehtem zavražděné Laury Palmerové záhadné znaménko. Kdyby dorazil do Česka, našel by za nehty většiny motoristů plastové svinstvo. Odloupat od skla dálniční známku je náporem na nehty i na nervy. Na Praze 2 nám k tomu přibyly i známky parkovací, jež jsou vyrobené tak diletantsky, že jejich odstranění překračuje hranice možného. Po návratu z Rakouska jsem se dlouho odhodlával k dalšímu škrábání tamějších nálepek. A hle, zázrak se stal – známka se sloupla jedním zatáhnutím, ani stopu nezanechala. Copak je dvacet let málo na to naučit se dělat ty známky tak, aby šly odloupnout? Jenže o to nikomu z těch, kdo tohle zařizují, nejde. Nařídí se: Občane, odloupni, přilep, jinak pokutu napaříme.
Plastové svinstvo za nehtem je prevít, ale jsou horší věci, jimiž nás tento stát trestá. A ministr kultury Jehlička je trestem za hříchy všech poklesků, jichž se naše kultura v uplynulých desetiletích dopustila. Máme ho za to, že jsme knižně vydávali Ivana Skálu, natočili Majora Zemana, nechali zpívat Kotvalda s Hložkem; jinak jeho existenci a způsob vykonávání úřadu nelze vyložit, natož se s tím smířit. Jeho činění mi připomíná Julese (v podání Samuela L. Jacksona) z Pulp Fiction, jenž se nadechne, mocným hlasem zarecituje biblickou pasáž Ezechiel 25,17 („Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby… A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je Bůh.“) a pak bezbrannou oběť pistolí s tlumičem chladnokrevně odstřelí. Iracionální, kruté, ale působivé, pokud se to děje jen na plátně.
A totéž náš pan ministr. V situaci, v níž se letos ocitlo financování kultury, bychom očekávali ministra, který se pochlapí, bude veřejně křičet směrem „tam nahoru“, že když dali tak málo, tak se na to může vyprdnout a jít, a zároveň že bude kulturní veřejnosti sám iniciativně vysvětlovat, proč, co a jak v této situaci činí a proč rozhoduje, jak rozhoduje. V podání pana Jehličky se nám ale dostává na scénu nevýřečný nekňuba, který jako by ani nevěděl, že je plnoprávným členem vlády této země. Posílá věci vyřídit svého mluvčího, a když už je donucen dát rozhovor, mlží a blekotá, že museli naplnit usnesení předchozích vlád. Jeho vláda se ve svém programovém prohlášení usnesla, že „prosadí zvýšení podílu výdajů státního rozpočtu na podporu kultury postupně až na 1 % státního rozpočtu“. Nečiní-li vláda nyní tak, má mlátit do stolu a bouchat dveřmi, a ne v zamčené pracovně čekat, až humbuk utichne.
Ono – jak už se psalo – není s celkovým rozpočtem ministerstva kultury tak zle. Jenže zmíněné programové prohlášení vlády bohužel hovoří o „co nejživějším kontaktu občanů s kulturními statky“. No a úředník, ba i ministr, je člověkem poslušným doslovných významů. Co je to statek, zeptal se asi. Přece to, co stojí, co se nehýbe. Čili rozhodně ne knihy, koncerty, časopisy. Ty nestojí, ba novinové časopisy ani opřít nejde. Jakou že tedy jsou společenskou oporou? A tak na stojící kulturu i letos peníze půjdou, na nestojící ale už ne. Máme šanci dožít se letos historické chvíle, že všechny literární časopisy zaniknou. Tak jako v roce 1949. Motivace bude jiná, výsledek stejný.
K čemu ale vlastně jsou dobré, může se náš terminátor po právu ptát. Ano, kulturní časopis je nádoba pomíjivá, veliká většina tištěného je jen časovým, dobově aktuálním. V době vydání rezonuje, po půl roce se stává obskurností. To, co přežívá, se tiskne v knihách, a když už je to tedy schopné přežít, může to vyjít až po letech. Jenže to je právě i důvod, proč jsou časopisy pro literárního historika tak fatální. Je v nich přesně to, co danou dobu trápilo, je v nich dobová řeč, je v nich ono kulturní teď a tady. Tisknou se v nich blbosti, ale byvše vytištěny, přežívají a kladou budoucím otázky: Co se to s nimi dělo, že takové blbosti tiskli? A když časopisy nebudou, tak právě to se ztratí a této době už půjde porozumět i zpětně stěží. A proto využívám možná jednu z posledních příležitostí a budoucím generacím na tuto vytištěnou stránku vkládám vzkaz: Ministr Jehlička byl zcela bezvýznamný nekompetentní úředník, který nedokázal nic. V jeho době se každoročně utratily desítky milionů na poslanecké cesty k vodopádům v Brazílii; pořádání jednoho mistrovství světa v daném roce vyšlo tento stát na víc než dvě miliardy; když přesto ještě chybělo 15 milionů na kulturní program s Michalem Davidem, stačilo říci a peníze do týdne přišly; tehdy se vyplatily desítky milionů na kampaň Jezte českou rybu, byť zmatení občané nedokázali na zmraženém kaprovi poznat, zda český je či ne. A v tomto kontextu nesmyslného plýtvání nedokázal onen Jehlička sehnat ani mizerných 7 milionů na podporu časopisů. Ta částka činila zhruba dvě procenta sumy, kterou jeho ministerský kolega Řebíček vydělal jako vedlejšák při svém ministrování.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.