Dělal jsem v posledních měsících několik rozhovorů se severskými hudebníky a pokaždé mi to nedalo a musel jsem se ptát, proč má hudba z nejchladnějších částí Evropy v současné pop music tak specifické postavení. Lars Horntveth z Jaga Jazzist mi třeba řekl, že Seveřané hledají v hudbě rozptýlení za dlouhých zimních nocí. Další odpovědi ale už byly vesměs stejné – v Norsku nebo Švédsku stát běžně podporuje muzikanty tím, že jim umožňuje hojně čerpat z různých podpůrných fondů. Když jsou peníze, můžou se rozvíjet talenty a výsledkem je bohatá a různorodá hudební scéna, která nemá v Evropě obdoby.
Na konci března se stejnému tématu věnoval článek na internetovém hudebním portálu Pitchfork Media, který nesl příznačný název: „Co je na tom Švédsku?“ Popisuje se v něm štědrý systém grantové politiky severských států, jenž otevřel cestu interpretům, jako jsou The Knife či Annie, nebo respektovaným labelům Rune Grammofon či Smalltown Supersound, kde mimochodem vydávají i zmínění Jaga Jazzist. „Ve Švédsku máme dlouhou historii sociálnědemokratické kultury, která je těmto věcem nakloněná,“ cituje článek Karin Dreijer Anderssonovou, polovinu The Knife a protagonistku projektu Fever Ray. Žádný div, že tento systém musí americkým muzikantům připadat jako ráj na zemi.
Při čtení jsem si nemohl nevzpomenout na stínového ministra kultury z české sociální demokracie Vítězslava Jandáka, který v únoru v televizi Prima při vysvětlování programu své strany prohlásil, že budoucí vláda nebude podporovat bigbít, protože to není umění. A svůj argument doplnil nezapomenutelnou replikou: „Lidi už za ty roky tak nějak došli k tomu, co je umění a co ne.“ Na Jandáka se pak snesl všeobecný výsměch, zastal se ho snad jen Ondřej Štindl v Lidových novinách, který by se jinak dal jen těžko popsat jako fanoušek politiky největší levicové strany. „Chtějí snad fanoušci ,bigbítu‘, aby mezi ně pan Jandák čas od času zavítal a hladil je po hlavičkách? Aby s blahosklonností bohatého strýčka vypisoval šeky, když budou cítit potřebu si trochu hrát?“ ptal se v článku Můj život s Vítězslavem Jandákem. Brát peníze od státu, který reprezentuje Jandák nebo v Praze radní Richter, je podle Štindla zcela proti nátuře rockera.
Podobně to vidí i partička Silver Rocket, která na začátku března vyvěsila na svém webu jakýsi manifest DIY postoje pod názvem Když tě slyšim říkat punk… Píše se v něm mimo jiné: „Státní nebo soukromý peníze jistě můžou v mnoha případech pomoct realizovat něco, co by bez nich nevzniklo, všechna čest. My si ale svoje věci dovedeme dělat sami, a kdyby to tak nebylo, určitě bysme zvažovali alternativu je nedělat vůbec, než trochu nabubřele někoho přemlouvat nebo prosit, aby nám na to dal peníze.“ Jde to i bez grantů, vzkazují světu. Za patnáct let si Silver Rocket vybudovali pořádnou fanouškovskou základnu, která je nenechá na holičkách, když třeba přijde horší období. Je to „jejich scéna“, jak hrdě zpívají Sporto.
Co ale muzikanti, kteří nepatří do žádné scény? Nejsou pro ně státní peníze jedinou šancí, jak dostat příležitost a udělat něco zajímavého? V našem prostředí to jsou – pravda – debaty čistě akademické. Ministerstvo kultury natáčení a vydávání desek z alternativní scény podporuje jen velmi výjimečně. Dotační řízení ministerstva kultury letos například grantem podpořilo realizaci pouhých tří nahrávek a všechny vyjdou na jazzovém labelu Petra Ostrouchova Animal Music. Skandinávský nebo kanadský socialistický ráj je nám tedy hodně vzdálený. Na druhé straně, kde je jistota, že i kdyby byl k muzikantům stát stejně štědrý, nedopadlo by to podobně jako s veřejnými penězi, které skončily v muzikálových scénách? Třeba by pak za podpory státu točil desky Michal David, který, jak známo, moc dobře ví, kde je ten „správnej tým“.
Zásadní problém totiž spočívá v tom, že jednorázová finanční podpora muzikantů při realizaci nějakého konkrétního projektu je jen takové plácnutí do vody. Může pomoci, ale umělec pořád stojí před dalšími finančními výzvami – musí mít kde zkoušet, aniž by za nájem utratil poslední korunu, musí mít kde hrát a kde natáčet, musejí existovat nezávislé mediální platformy, skrze něž se o jejich hudbě dozvědí správní lidé, a obchody, v nichž si někdo může jejich desku koupit. V neposlední řadě tady musejí být lidé, z nichž by se rekrutovali jejich potenciální fanoušci – tedy lidé, kteří nebudou přemýšlet, jestli utratit peníze za lístek nebo za jídlo. To, že naši muzikanti nedělají stejně zajímavou hudbu jako jejich kolegové na severu Evropy, není tím, že stát nedává na umění peníze. Ale jednoduše tím, že nežijeme jako ve Skandinávii. Každá společnost má prostě takové umění, jaké si zaslouží.
Autor je hudební publicista.