Náletová chamraď

rozrůstání horizontál a vertikál

Diagonální průhledy

plevelem zarostlými

megalitickými řadami

V zahulené boudě u hřiště

slezli se básníci

někteří pěšky

jiní na kolech

Znovu naléhavě vyvstává potřeba

přimknout se k blednoucím obrazům předků

v tichém usebrání

urychleně opustit

toto nebezpečné místo

Cesta je po dešti blátivá

leskne se

do masa zaříznutý

chladný střep industriální noci

V hlubinách temných stínů

pláč polorozbořeného libeňského přístavu

 –

Z hospody šli jsme mlčky

vlastně už každý sám

sám jsem pak ve tmě šplhal

na neforemné temeno kopce

Halda

stavební výsypka

megalitický monument

budovatelů okolních sídlišť

Jó kamaráde tam je věcí

mávl kdysi vševědoucně

rukou inženýr

Potácet se přerostlými keři

po paměti se hrabat

vychrtlou rozpraskanou hlínou

Až na vrchol

za kterým se v údolí vyjeví

neklidné šedivé moře dřímající domů

Stejně tak i náš život dospěl k bodu

kdy jsme poprvé pohlédli přes horizont

kdy jsme poprvé v dálce uviděli

světla cizích přístavů

Stopa kterou jsme tolik let sledovali

stopa barvená čerstvou krví

vychládá

Hluboko pod nohama

tušíme panely

rezavé armatury

zárubně nikdy nevsazené

Je ticho

jen vítr se opírá do zad

na tomto místě beze jména

Tady už nejsou lvi

snad sem tam divoký králík

 –

Zatrpklá vůně dužnatého plevele

přerostlých kopřiv a lopuchů

zanedbaných vlhkých pangejtů

To je vůně mého dětství

to je vůně mých prvních lásek

Ten obraz se převrací

rotuje v zorném poli

jako mince vržená

k zalepenému světlíku

podmračeného nebe

(musí být po dešti)

Panna nebo orel?

Proč to všechno

a proč právě toto?

A ještě lípy v plném květu

na ty nezapomínej

Bez nich by obraz nebyl úplný

 –

V šeru nad dálnicí

přízračné výjevy

Kdesi za odbočkou Luštěnice Brodce

v hloubi temných hvozdů

alabastrově zářící věže kostelů

na zplundrovaných holinách

nemotorně tančí sukovité stíny

Znamení v dávné řeči

umlčené na samé hranici spánku a bdění

děje které jsem příliš pozdě zahlédli

přikrčené pod křivičným integrálem času

Tak náletová chamraď táhne

louky zpět do nitra hájů

tak znovu vyvstává

před lety vykácený les

Sáňkovat už není kde

není odkud se vracet

s rukou bolestivě přidržovanou

ve fixované poloze

Jen vlhké mlčení mechu

a zrzavý koberec suchého jehličí

–

Za šera

lovit z bazénu zapomenuté kruhy

natahovat starou roztrhanou plachtu

Šmouhy mraků na podvečerním nebi

je slyšet cvrčky

hlasy dětí z domu

podle vytí psů

je možné sledovat dráhy osamělých chodců

Za oknem hlava otce

skloněného nad nočním stolkem

(snad nezapomene

své prášky na tlak)

Podle vnitřního rytmu básně

by v tomto okamžiku

měla následovat syntéza

předchozích obrazů

katarze daná

přerodem kvantity v kvalitu

Ale možná

že tiché ukládání krajiny k spánku

pomalé uvolňování

za celý den nahromaděného napětí

tedy absence jakékoliv zjevné katarze

je katarzí v tom nejvnitřnějším slova smyslu

Ještě prohrábnout oheň

aby bezpečně dohořel

 –

Průhledem spletitých

pískovcových bloků

ze spacáku vyhlížet

první paprsky slunce

v korunách stromů

Zvlněné tvary skal

jako by dosud držely

vzpomínky na moře

staré miliony let

Když přiložíš ucho

slyšíš jak se převaluje

pradávný příboj?

Slyšíš jak se vzdouvá

zapomenuté moře v nás?

Ale také se možná jen vítr

na okamžik probudil

v této krajině

se srdcem až zoufale suchozemským