„A nemáme to na našich webových stránkách?“ zeptala se mě zaměstnankyně oddělení pro styk s veřejností. Musela jsem ji ujistit, že žádný ze soutěžních návrhů pro český a slovenský pavilon v Benátkách na stránkách Národní galerie zveřejněný není. Tou dobou už jsem za sebou měla několik telefonátů na různá oddělení NG ve snaze zjistit, kde se nacházejí projekty zaslané do soutěže, a v plném rozsahu mi docházelo, jak dokonale dává NG ruce pryč od konkursu na letošní Benátské bienále.
Jak většina čtenářů A2 patrně ví, výběrové řízení na Benátské bienále málem skončilo patem poté, co generální ředitel Milan Knížák odmítl poslat do Benátek Dominika Langa, jehož projekt vybrala komise, a místo toho vybral návrh Vasila Artamonova, Alexeye Klyuykova a Pavla Sterce. Ti v reakci na Knížákův autokratický postup účast odmítli. Začátkem prosince se zdálo, že celá záležitost skončila happy endem – Jiří Besser na výzvu umělců a části odborné veřejnosti zvrátil Knížákovo rozhodnutí a výsledkem je změna organizace výběrového řízení, které už má být napříště organizováno MK ČR. Přestože ve stávajících podmínkách se tato změna jeví jako krok správným směrem, otázkou zůstává, podle jakých pravidel by měl výběr napříště fungovat.
Právě ve snaze zjistit, co si o vzniklé situaci myslí její bezprostřední účastníci, jsem se obrátila na členy komise a umělce, jejichž projektů se kontroverze týkala. Většina z nich zareagovala podobně: Jednalo se o nestandardní situaci, ministrovo rozhodnutí umožnilo generálnímu řediteli Knížákovi vycouvat z „velké blamáže“; současná změna pravidel za pochodu není nejšťastnější, stejně jako výsledek, kdy se při absenci jasných kritérií výběru může v budoucnu rozhodnutí zpolitizovat a ve výsledku dopadnout ještě hůře.
Členové komise se shodli na tom, že je třeba vytvořit nová pravidla, garantující, aby napříště konečné rozhodnutí nebylo v pravomoci „jednoho člověka a jednoho hlasu“. (Tato situace provázela československý pavilon i před rokem 1989, od šedesátých let rozhodoval o tom, kdo pojede do Benátek, výlučně ředitel Národní galerie Jiří Kotalík.) V čem se naopak názory aktérů rozcházely, byla konkrétní představa mechanismu a instituce, které by zaručily profesionální a transparentní volbu.
Zahraničních i tuzemských modelů, na které se lze odvolat, je přitom značné množství. Garantem výběru umělců bývají často přímo ministerstva, ale také konkrétní instituce (například British Council), jinde (jako je tomu třeba v USA) jsou instituce zodpovědné za výběr umělců každé dva roky určeny nebo vybrány konkursem. Takže výběr zajišťující otevřenost soutěže se může odehrát na úrovni institucí, komisařů, kurátorů nebo umělců, kteří si pak k sobě přibírají kurátory (jako je tomu ve Francii). Pochopitelně neexistuje mechanismus, který by nebyl zmanipulovatelný, ale je zjevné, že předem daná a dobře nastavená pravidla jsou předpokladem respektované volby. Spory kolem procesu výběru přitom nejsou jen českou specialitou. Připomeňme předloňský precedent našich slovenských sousedů, kde sice proběhlo výběrové řízení, ale nakonec mezinárodní komise doporučila vedení Slovenské národní galerie, aby oslovilo Romana Ondáka, který se ovšem do soutěže vůbec nehlásil. Výsledek této konkrétní direktivní volby se sice ukázal být mimořádně šťastný, ale změna pravidel vyvolala hlasité protesty části umělecké veřejnosti a poškodila nejen důvěryhodnost pořádající instituce, rušící vlastní pravidla, ale i metodu otevřené výzvy.
Ta však pochopitelně není jedinou představitelnou cestou. Kurátorka Edith Jeřábková například doporučuje oslovit vybrané umělce a vypracování projektů honorovat. (Konečně tento systém výběru využila NG už pro Bienále v roce 1997.) Od tohoto kroku si slibuje profesionalizaci celého procesu a zajištění kvality návrhů, která byla (zvláště v prvním kole loňského konkursu) velmi nízká, k čemuž evidentně přispěly vleklé spory části umělecké veřejnosti s vedením NG.
Dalším sporným kritériem je „nacionální aspekt“ jednotlivých pavilonů a celého Bienále. Čím dál častěji se totiž patrně v národních pavilonech budeme setkávat s díly umělců, kteří nejen že se v zemi, již reprezentují, nenarodili, ale ani v ní nežijí. Což je případ Brita Liama Gillicka v německém pavilonu před dvěma lety nebo izraelské umělkyně Yael Bartanyové, která bude letos zastupovat Polsko. Mnozí komentátoři považují požadavek národní soutěže za překonaný koncept, odpovídající spíše představám 19. a 20. století.
Tento názor je blízký i některým respondentům mé malé ankety. Například kurátor Marcel Fišer uvažuje o tom, že by konkurs probíhal mezi vyzvanými kurátory a „tím by se mohl československý pavilon otevřít i zahraničním umělcům, jak se to objevuje i v jiných zemích. – Proč by český či slovenský kurátor nemohl vyzvat zahraničního umělce…?“
V tuto chvíli je o projektu, který bude reprezentovat Českou republiku, rozhodnuto, a vzhledem k periodickému střídání české a slovenské strany nás příští volba čeká až za čtyři roky, nicméně už dnes stojí za to popřemýšlet nad koncepčním řešením procesu selekce, třeba v souvislosti s dlouho očekávanou volbou nového ředitele Národní galerie. Hlavní „obstrukcionista“ Milan Knížák by tou dobou měl být naštěstí už dávno ze hry – pokud ovšem neobsadí ministerské křeslo.
Autorka je kurátorka a teoretička umění.