Debaty v médiích se točí kolem jednoho dvou ústředních námětů, které pak několik dní nebo týdnů poutají naši pozornost. Jednou je to Rath, podruhé Kalousek, pak zase Pospíšil a tak dále. Aniž se chci ofrňovat nad domácími tématy (jsou důležitá a má smysl se jimi zabývat), rád bych poukázal na jeden dlouhodobý rys mediální krajiny: až na výjimky strhává nejvíc pozornosti k událostem, jež jsou pro naši budoucnost možná důležité, a přece méně podstatné než jiná témata, která zůstávají spíše na okraji zájmu. Skoro by se chtělo říct: je-li něco pro naši budoucnost klíčové, je to to, o čem se mluví málo nebo vůbec.
V době vrcholících sporů kolem ministra financí byla zveřejněna zpráva, jíž naše sdělovací prostředky věnovaly jen zlomeček oné pozornosti, které se dostává mnoha událostem domácím: ratingová agentura Moody’s snížila výhled Německa ze stabilního na negativní. Přitom je dost důvodů se domnívat, že jde o dosud nejdůležitější zprávu letošního roku. Ještě víc než na sporech zdejších mafií závisíme totiž na tom, co bude s Evropou. I mému srdci je blízká kritika neadekvátní moci, kterou mají ratingové agentury; to nebrání mému rozumu, aby s jejich možným vlivem počítal aspoň tak dlouho, dokud se uplatňuje.
Evropa jako integrovaný útvar nemá šanci, ztratí-li světoví financiéři důvěru v centrální pilíř evropské architektury představovaný Německem. Vzhledem k převážně nepříznivým trendům posledních měsíců a let není nijak přitažené za vlasy předpokládat, že záporné hodnocení vyhlídek německého hospodářství je dost možná jen prvním krokem, po němž dříve či později bude následovat snížení ratingu, jež – propojeno s dalšími negativními jevy současné Evropy – postupně povede ke kolapsu evropské integrace. Co bude pak?
Se slovem válka zacházeli pováleční němečtí politici velmi obezřetně. O to větší pozornost si zaslouží někdejší výrok Helmuta Kohla, dnes aktuálnější než v době, kdy byl vysloven: „Jedinou alternativou evropské integrace je válka v Evropě.“ Čím déle žijeme v míru, tím méně si býváme ochotni připustit možnost, že mírový stav není nutně trvalá danost našeho života. Nepíšu tento úvodník, abych čtenáře strašil válkou. Chci jen, abychom nevytěsňovali do nevědomí to, jak velká témata jsou ve hře, čteme-li drobnou zprávu o jakési agentuře zdánlivě vzdálené horizontu našeho každodenního bytí.
Každý z nás má právo nekazit si den příliš temnými vyhlídkami – každý kromě médií, která by se měla snažit reflektovat i to, kolik prostoru věnují tomu kterému tématu vzhledem k jeho potenciální závažnosti a možnému dopadu na náš život. Je s podivem, jak málo analytické péče a prostoru věnují zásadním světovým událostem i ta média, která se považují za seriózní. Ano, i v jiných zemích táhnou domácí události víc než zahraniční; je však výsadou seriózního tisku, že se na rozdíl od bulváru soustavně věnuje mezinárodním souvislostem domácích jevů a vzdoruje provincialismu většiny čtenářů. V tomto ohledu naše média povážlivě selhávají.
Větší část procesů, které ovlivňují naši budoucnost, se rodí v zahraničí: prvotní impuls finanční krize k nám dorazil zvenčí; drtivá většina naší legislativy je přijímána nebo aspoň v hlavních směrech ovlivňována evropskými institucemi a tak dále. Valná část toho, co spoludeterminuje podobu našeho života, zkrátka vzniká ve světě širším, než je ten ohraničený státní hranicí. Někdy zapomínáme, že i vláda čím dál víc plní roli překladatelky globálních procesů do lokálních podmínek.
Ačkoli to podstatné čím dál bezprostředněji souvisí s tím, co se odehrává za hranicemi, naše média zůstávají zahleděna do místního koloritu a jen nedostatečně pokrývají a učí nás chápat ony děje, které jsou pro nás svým účinkem podstatnější než nejedna místní aféra. Působí to skoro dojmem, že nás vlastně ani moc nezajímá to, co je pro nás důležité. Neboť nerozumím-li světu, zpravidla nechápu pozadí ani širší souvislosti toho, co se děje tady a teď. Tím, že se nezajímáme o to, co na nás působí, podrýváme svou roli sebevědomých, dospělých občanů, kteří mají zájem o vlastní osud a snaží se ho ovlivnit tam, kde to jde. Český paradox: jsme enormně závislí na zahraničí, jemuž povětšinou nerozumíme. To je dáno i provinčním obzorem přemnoha z těch, kdo u nás dělají politiku a média: ve své většině jsou fascinováni kdejakou lokální událostí víc než její hlubší etiologií, která se nezastavuje u státní hranice. Ve svém národním vědomí se až příliš snadno necháváme limitovat jazykovou hranicí: co za ní jest, jako by ani pořádně nebylo.
Za tuto omezenost se draze platí. Protože kauzalita sociálních, ekonomických a politických jevů nebývá cele vtěsnána do národních hranic, žijeme v prostředí, jemuž nerozumíme. Tím vším marginalizujeme sebe jako společenské aktéry spolurozhodující o tváři toho výseku světa, jejž obýváme. Chronický nezájem o zahraniční témata je nezájmem o náš vlastní život. Čím víc jsme zaměřeni jen a jen na sebe, tím více moci nad námi dáváme těm, jejichž obzor je širší.
Autor je lingvistický antropolog.