Všichni se chováme, jako kdyby se první kolo prezidentských voleb proběhlo už v létě. V tom případě ale prezidenta nevolí občané ve volbách, ale agentury v průzkumech veřejného mínění. Demokracie skončila, vítejte v režimu vlády předpovědí.
Stále ještě nevíme, kdo se utká v prvním kole prezidentské volby. Všichni už se ale chováme, jako kdybychom věděli, kdo se střetne v kole druhém. Právě tím se takovému výsledku přibližujeme – omezujeme klání na dva favority a pouze ty bereme vážně. Výsledky předvolebních průzkumů se uskuteční právě v té míře, v jaké se jimi necháme ovlivnit.
Čím více budou média klást důraz na údajné „favority“ volby oproti jiným kandidátům, tím více se výsledky letních průzkumů stanou sebenaplňujícím proroctvím. Jedná se přitom o proroctví varující, o proroctví, které by mělo spíše odrazovat: dává nám na výběr mezi kandidátem českých oligarchů a kandidátem ruských oligarchů. Můžeme si vybrat mezi obdivovatelem amerických republikánů, kteří litují toho, že na českém území nebyl vybudován americký radar, a mezi mužem, který jako alternativu k tomuto radaru podporoval preventivní válku proti Íránu. Nebo – abychom se vešli do základních politických škatulek – mezi dvěma pravicovými kandidáty.
V opravdu demokratické společnosti by byly předvolební průzkumy zakázány a postihovány jako kterákoli jiná forma maření svobodných voleb. Omezují svobodu voličů, snižují kvalitu veřejné diskuse a kastují dopředu kandidáty na „favority“ a ty druhé. Předjímají úspěch a neúspěch a stávají se důležitou, možná rozhodující instancí, která o vítězi rozhodne.
Notoricky je tento problém známý v případě parlamentních voleb a politických stran: dokud se strana nedostane přes pět procent v průzkumech, je přitažlivá pouze pro své voličské jádro. Jiní, kteří by ji volili, budou litovat zmařeného hlasu a hodí ho raději někomu, kdo má „větší šanci“. Spadnout v průzkumech pod pět procent znamená polibek smrti, naopak dostat se byť i jen jednou nad toto číslo je pro stranu začátek nové kapitoly její historie. Průzkumy nejsou popisem situace, ale místem moci.
Odpovídá to stávající dominantní ideologii. Ta už neříká: „Angažuj se pro něco, čemu věříš.“ Říká: „Kalkuluj, co si můžeš dovolit a jaké bude mít tvé jednání dopad. Neriskuj.“ Klíčové pak už není, co si lidé myslí, ale to, co si myslí o tom, že si myslí ti druzí. Společnost sebenaplňujících proroctví je společností preventivního sebeomezení. Je společností, která mění politiku na variaci dostihových sázek. Společností, ve které věci děláme ne proto, že je opravdu chceme dělat, ale protože se přizpůsobujeme předem daným možnostem.
Prezident není ani tak podstatný, jak si myslí šiky aktivistů bojující za tu či onu tvář, ani tak nepodstatný, jak si myslí ti, kteří jej mají za pouhého kladeče věnců (jsou tu ale po deseti letech Klause na Hradě ještě tací?). Mnohem důležitější než to, kdo se stane Klausovým následníkem, je otázka, která zní: Kdo prezidenta zvolí? Budou to peníze sponzorů, průzkumy veřejného mínění, anebo někdo jiný?
Autor je politolog.