V běžném životě je krajně obtížné, ne li nemožné vést jasnou hranici mezi snem a bdělostí, neboť i v bdělém stavu zůstává stopa touhy, která popohání naši představivost. „Jsme z téže látky jako naše sny,“ říká Shakespeare. Snění je vetkáno do lidské situace, z níž ho nemůžeme oddělit bez poškození samotného pletiva života. Anebo můžeme, říkají někteří, pokud své tady a teď zažíváme jako ukotvené v absolutním horizontu, který obsahuje i přesahuje vše dílčí a dočasné. Jelikož takovému ukotvení věří jen někteří, věnujme se nadále pouze té oblasti poznání, která netranscenduje čas a prostor absolutně, nýbrž je jimi podmíněna.
I toto relativní poznání praví: kde jsme my, tam je vždy již kousek snění. Kde je lidská identita, která sebe samu vnímá jako alespoň částečně oddělené, samostatné „já“, tam je prostor a čas. Každé „my“ ustavuje horizont společně sdílených hodnot, jímž je současně spoluutvářeno: „my“ a jeho horizont se v sobě zrcadlí. V každém „my“ je obsažen prvek více nebo méně společného snění o vlastním místě v dějinné skutečnosti: říkejme tomuto prvku mýtus. Mýtus není přímý opak reality: je spíše jednou z jejích interpretačních možností, která spájí nás jako sociální pozorovatele se sociální skutečností, v níž jsme úhlem svého pohledu spolupřítomni. Mýtus nelze redukovat na to, čím často je: toho času vládnoucím hlediskem.
Každá doba si vytváří své mýty a mísí je s těmi, které přebrala z dob předchozích. Vplouvá li mýtus z jedné epochy do druhé, zpravidla na sebe bere jiný háv, díky němuž působí přirozeně i v nové době. Kontinuita mýtu tak nebývá hned rozpoznána. Nejvíc odolávají času ty mýty, které se na první pohled jeví jako frontální popření mýtů doby předchozí, ačkoli na ně v lecčem navazují, modifikovány dnešní poptávkou tak, aby lahodily jejímu ideovému instrumentáři a utvrzovaly nás v tom, v čem jako společenské bytosti nejvíc toužíme být utvrzováni: že jsme takoví, jací bychom podle představ společnosti měli být, abychom se mohli vnímat jako dobří. Funkci společnosti může přitom plnit třeba i menší skupina blízká našemu pohledu na svět.
Máloco vyvolává takovou potřebu sebestvrzování jako sociální identita, zejména tehdy, je li jí umožněno volně a bez překážek splývat se společenskou většinou. Ta část „já“, o níž ať už právem či neprávem sníme jako o tom, co nás spojuje s nějakým „my“, touží vědomě nebo podprahově po tom, aby se podílela na skupinovém mýtu, žila ho a byla jím afirmována. Žít skupinový mýtus je nejdostupnějším druhem transcendence, který mě sice plnohodnotně nepropojuje s absolutním horizontem, přesto mi poskytuje prožitek účasti na tom, co přesahuje mou konečnost.
Paradox vnějškové, heteronomní morálky: tím, že nám nabízí pevnou, snadno uchopitelnou normativní představu o tom, jací bychom měli být, abychom byli považováni za dobré, činí z nás tvory, kteří se ve snaze být co nejlepšími stávají stádem ovládaným tou nebo onou ideologickou aspirací. „Veškeré ctnosti jsou individuální, veškeré nectnosti sociální,“ poznamenává si do svého deníku Franz Kafka. Možná je to příliš vyhrocené. Vždyť artikulovat a hájit dílčí zájem společenské skupiny je politicky nejen legitimní, nýbrž i potřebné, má li být zachována demokracie jako prostor vyjednávání a vyvažování protichůdných zájmů. Potíž je v tom, že zájmy malé části se často veřejnosti předkládají jako zájem celku, aby se zvýšila šance, že budou přijatelné i pro lidi, kterým by prosazení takových zájmů uškodilo.
Podle rozšířené představy je k tomu třeba jisté dávky demagogie, aby se dílčí mohlo vydávat za obecné. To je nepochybně pravda, ale někdy se zapomíná, že demagogie určité společenské vrstvy se prosazuje daleko snáz a přesvědčivěji, může li se opřít o vládnoucí mýtus a jeho nezbytný pandán – touhu lidí, aby sami sebe mohli vnímat jako dobré ve světle daného mýtu, jehož mytičnost dosud neprohlédli. Zatímco alespoň někteří vládnoucí vědí o této potřebě většiny ovládaných a ve stabilních společenských poměrech s ní mohou celkem spolehlivě počítat, mnozí ovládaní ještě netuší, že zájem, který je jim předkládán jako obecné dobro, může pro ně být velmi konkrétním zlem. Na dalším místě svého deníku Kafka píše: „Zlo ví o dobru, dobro neví o zlu.“
Ta věta bývá vykládána různě, třeba teologicky: jako výpověď o transcendenci světa, v němž vládne prostor a čas. Možná by stálo za to zkoumat meze její platnosti i v oblasti politické filosofie.
Autor je antropolog.