Sex - na oprátce

Během uplynulé volební kampaně mohlo být poučné sledovat, jakým způsobem se jednotlivé strany snaží zaujmout „obyčejné lidi“ a výrazně tak rozšířit počet svých voličů. Obdobnou snahu upoutat pozornost tohoto typu lidí najdeme i ve světě umění. Sousloví obyčejní lidé, kterému rozumíme, aniž by někdo tuto skupinu blíže specifikoval, se v mluvě galerijních a muzejních institucí běžně mění na přijatelnější „široké publikum“. Do jaké míry se ale dají využívat nástroje volebních kampaní, jako jsou podbízivost, do hesel zjednodušené informace nebo vizuální agresivita, pro prezentaci (výtvarného) umění?

Když se podíváme na nejnavštěvovanější výstavní projekty tohoto roku, zjistíme, že šlo o akce s velmi výraznou mediální podporou. Otázka je, zda mají ve veřejných institucích vznikat výstavy, které vyhlásí jako svůj hlavní cíl získat právě tento typ publika.

Za mediálně nejsledovanějšími výstavními akcemi ve veřejných institucích se skrývaly privátní zájmy a peníze. Přes sto tisíc návštěvníků zhlédlo výstavu plakátů Alfonse Muchy v Obecním domě, výstavní prostory Jízdárny Pražského hradu nabízely po několik měsíců expozici šatníku Marilyn Monroe, doprovázenou billboardovou kampaní. A když už jsme u prezentace ostatků historických osobností: plastového faraona v papundeklové hrobce umístěné v pražských Holešovicích zhlédlo půl milionu návštěvníků.

Alfons Mucha, Marilyn Monroe, Tutanchamon. Tyto „kontroverzní a zneklidňující“ osobnosti by si jistě své publikum našly, je ale jasné, že zacílená mediální kampaň jejich počty několikanásobně navýšila. Neobvykle výraznou propagaci však měly také výstavy Karla Malicha v Jízdárně Pražského hradu a Huga Demartiniho ve Veletržním paláci. Ty vznikaly za obdobných podmínek (spolupráce soukromého subjektu a státní instituce), ale nabízely rozhodně sofistikovanější podívanou. Přesto i zde byl patrný zájem udělat výstavy vstřícnější a přizpůsobit tomu jak způsob prezentace, tak i dramaturgii instalace. Ostatně není běžné, aby tento druh výstav měl patnáct tisíc návštěvníků, či dokonce – jako v případě Malichovy retrospektivy – ještě mnohem více.

Za „kontroverzní a zneklidňující“ je tiskem označována i probíhající výstava bratří Chap­manů v pražském Rudolfinu. „Souložící gestapáci“ se rychle stali oblíbeným námětem reportáží z kultury. I tady platí rovnice, že čím větší snaha zasáhnout tzv. obyčejné lidi, tím podbízivější materiál musím použít. I když v tomto případě jde o ironickou hru s masovým publikem ze strany samotných autorů, je jasné, že masové návštěvnosti se nikdo bránit nebude.

Kam až se dá ve snaze oslovit co nejširší publikum zajít, aniž by se narušilo zdání odborně promyšleného výběru výstav pro veřejnou instituci? Mezi letošní „blockbustery“ patřila i výstava Andyho Warhola v Alšově jihočeské galerii. „Naším cílem není vytvářet výstavy, o kterých se nehovoří, o kterých není slyšet. Protože co si budeme povídat, o kom se nemluví, ten neexistuje,“ říká ředitel AJG Aleš Seifert. Záměrem výstavy prací další „kontroverzní“ osobnosti určitě nebylo oslovit odbornou veřejnost, právě naopak: autoři výstavy dokonce operovali snahou podpořit turistický ruch v kraji a tomuto účelu ji také přizpůsobili. „Troškovská rétorika hovořící o výstavě pro ,obyčejný‘ lidi již neobstojí. AJG počítá prodané vstupenky, nikoli počet zklamaných diváků. Masivní promotion znamená vysokou návštěvnost. Taktika přitáhnout na výstavu část veřejnosti, která se o umění jinak vůbec nezajímá, nemůže selhat. Tento divák nebude nic kritizovat – Warholovi nerozumí a neporozumí mu ani po návštěvě výstavy,“ píše ve svém textu na Artalku Petr Brožek.

Výstavy by měl jistě vidět co největší počet návštěvníků. Snaha oslovit co nejvíc lidí je sympatická a potřebná, ale nemůže vést přes podbízivá, „volební“ témata. Postupné snižování laťky kvality by ve výsledku nevedlo ani tak k navýšení počtu diváků, jako spíš k vytváření čím dál spektakulárnější podívané. Lidé totiž mají podobné „potravy“ dostatek. Nechceme­li diváky jako pouhé konzumenty a spotřebitele nabízeného zboží, pak nemůžeme přistoupit na logiku mediální kampaně, které se jedná v první řadě o zvýšenou návštěvnost za jakoukoliv cenu. To, co si pak návštěvníci výstavy odnášejí, nejsou zážitky nebo informace, se kterými může dál pracovat a které by v něm rezonovaly.

Prosazovat náročná témata a otázky chce svůj čas, a ten většinou nenastává v krátkém období volebních kampaní, za kterými stojí reklamní agentury. Mimochodem: na základě jejich poznatků jsem zvolil i název tohoto textu. Jen díky tomu mám teď záruku, že ho četlo až o šedesát procent více čtenářů než obvykle.

Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.