Dávný a prastarý smutek

Třídní boj zesiluju,

Dílo ruské básnířky Anny Barkovové formovalo vězení, lágry, vyhnanství, německá okupace, sovětské čistky, neustálý hlad a nucený pobyt v nejzapadlejších provinciích. Jako vysvobození z ubíjející reality se v její tvorbě objevuje motiv dávných skytských
nájezdů.

tovární komín opěvuju:

B­b­bu­bu­bu.

Dávno žiju v bludu,

stále čekat budu:

U­u­u!

Ženy měly i děti,

už nic není na světě.

Bože, prosbu pronáším,

ať lidé jsou ve smečce naší.

Věčná

paměť

Jidáši!

 

(1931)

 

 

Smrtelná nuda. Barák. Ta tíha mě svalí.

Co to je? Ptačí zvuk snad zdá se mi?

Ach, to je rádio. Děti v něm štěbetají

v té naší, tak šťastné zemi.

Zkus se zeptat dítek svěžích,

kam ztratili se jejich tatínci?

­– Tátové v hromadných hrobech leží

na našich i cizích hranicích.

Cože? Ach tak, tohle slyšet nechtěl jsi.

Tak ptej se, kdepak mají matky.

– V transportech šlapou, plné vší,

ty lágrové prostitutky.

A co vy, děti, o čem sníte,

kampak vás osud zavěje?

– Jestli vy teď nic nezměníte,

čeká nás přesně to, co je.

 

(1949)

 

 

Ve dne podobní jsou prachu

a v noci tiší jako myši.

Naslouchají ostražitě vzdechům,

co v domě slyší.

 

Na schodech… Bože! Kdo je to?

Ke komu? K nám? Zvoní…

Ze srdce jedno velké klepeto,

v něm třaslavě měkké svědomí.

 

A vzpomínají každý den:

snad ne za to, že v pátek

s jedním dost podezřelým – já blázen –

pil jsem vodku a jedl karbanátek!

 

Ráno vstávají. Kruhy pod očima.

Ale den strach s nocí odehnal.

Zpívají o zemi, kde se tak volně dýchá,

o naší zemi veliké… a tak dál.

 

(1954)

 

 

Pokradmu… – od slova „krádež“ –

rodí se něha, v tichu, potají.

Z nás nespouštějí oči stráže,

nás i ve snu hlídají

oči cizí všude, blízko,

oči jak voda zkalená

nás zalévají kalem slizkým

stále, věčně, v světle, v tmách.

 

(1954)

Stařena

 

Nad hlavou hrozivý mrak.

Co přijde – krupobití, bouře?

Podivná stařena opodál

s očima věčného hoře.

 

Chůze bezcílná, pomalá,

o hůl se třaslavě opírá.

Třeba je nemocná? Či přebrala?

Nejspíš se asi zbláznila.

 

„Kampak ses, stařenko, vydala?

Vždyť hromy už začínají bít…“

Na tryznu čekám. Dávno jsem umřela,

jenže mě nemá kdo pohřbít.

 

Všechny své cesty jsem zchodila,

však štěstí nenašla nikde.

Tonula ve vodě, v krvi se topila,

hořela ohněm, mrzla v ledové zimě.

 

V odraných hadrech chodím,

do rakve nemám si s sebou co vzít.

Dávno tu mrtvá bloudím,

jenže nemá mě kdo pohřbít.

 

(1952)

 

 

Můj hlas je chraplavý a hrubý –

zpívat, sladce šeptat neumím.

Mám bezbarvé, šedivé rty,

obličej vrásčitých pavučin.

 

A tělo? Jen kost a kůže.

V objetí mohla bych popíchat.

A přece, věřte, i tohle je možné

– milovat.

 

Jak milují pálivou vodku –

je hnusná, však ohněm spaluje,

bodá do krku i mozku

a blázna carem jmenuje.

 

Jak milují chléb plesnivý

v době hladu, pohromy –

tak milují mě a vroucně líbají

mé sivé, okoralé rty.

 

(1954)

 

Tatarský smutek

 

Můj volžský smutek, tatarský,

dávný a prastarý smutek,

můj osud bídný i královský,

step, kavyl, ten dávno ztracený věk.

 

Po slané kazašské stepi

prostovlasá kráčím snící,

vichřice trávou letí,

kvílí tu vítr a vyjí vlci.

 

Já chci tak jít, bez myšlenek i strachu,

do dálek vlčích cestami slepými

k vítězství, hanbě, na popravu,

a neznat dne ani hodiny.

 

Za mnou – ostnatý zátaras,

vybledlý, kdysi rudý prapor.

Přede mnou – msta, smrt a odplata,

slunce i mraků černý roj.

 

Roj černý, co teď rudě září,

co zhltal ta největší města,

v jejichž zdech teď hoří

ponížení a potupa otrocká.

 

Vše na prach! Jen popel poletuje.

Proč mě ta vidina dusí?

S evropskou pevně propletla jsem

svou temnou tatarskou duši.

 

(1954)

 

V baráku

 

Nespím. Bouře vichry hnána

vypráví o dávné, neznámé době.

A pestré stany Tamerlána

tam, v stepích… A ohně, a ohně.

 

Být zas mongolskou carevnou

v hlubinách stovek let,

své milé i nepřátele

za koňským chvostem povláčet!

 

Pomstou divošskou bych omráčila

Tebe, dobytý světe,

v carském stanu hostinu vystrojila,

hostinu barbarskou za poražené.

 

A pak, za jedné bitvy,

v orgiích zbraní, kdy svět je seč,

ve chvíli neodvratné prohry

upadla bych na svůj meč.

 

Povězte, co já s tím,

že žena jsem, a básník?

Jen vhlížím jak vlk tesklivý

do hloubky dob tak dávných.

 

Pálí mě lačnost nenadálá,

hořím touhou divošskou.

A stany, ohně Tamerlána

jsou daleko, tak daleko.

 

(1938)

 

Z ruských originálů vybrala a přeložila Radka Rubilina.

Skica velkého díla

Ruská básnířka Anna Barkovová (1901–1976) během svého života publikovala jen jednu knihu. Ne že by snad netvořila, ale do sovětské literatury se jaksi nehodila. Pro zastánce klasické poezie byla příliš chaotická a živelná, pro sovětský kánon nepřijatelná kvůli tematice svých básní. Svůj specifický básnický styl si totiž vytvořila ve vězení, lágrech a vyhnanství.

Její první sbírku básní Žena (1922) přitom vychválil tehdejší „komisař pro kulturu“ Anatolij Lunačarskij. Dokonce autorku přemluvil, aby se přesunula z rodného provinčního města Ivanovo­Vozněsenska do Moskvy, a ubytoval ji protekčně přímo v Kremlu. Právě tam pak začaly první srážky Barkovové s režimem: ve svých dopisech kritizovala panský život kremelské smetánky, což způsobilo skandál, a po pár měsících se pro ni dveře v Kremlu navždy zavřely. Během dalších let byla třikrát zatčena a třikrát odsouzena – vždy výhradně za svou tvorbu. Mezi její hlavní tehdejší témata patřil hladomor, zatýkání, všeobecné veselí na pozadí všeobjímajícího strachu, výsměch stádnosti. Pozdější tvorba v lágru a ve vyhnanství nabývá stále niternější, reflexivní podoby; její básnické alter ego se stává zpodobněním celé historie Ruska. V zajetí Barkovová strávila celkem přes dvacet let, a když byla na svobodě, přežívala na hranici chudoby a hladu ve vyhnanství, bez přístřeší a práce – živila se i hádáním z ruky. V šedesátých letech byla rehabilitována. Zemřela v naprostém zapomnění v Moskvě.

Její básně představují existenciální ponor do ruských dějin 20. století. Zásadně je ovlivnily události, které autorka bezprostředně prožila: vězení, lágry, vyhnanství, německá okupace, sovětské čistky mezi civilním obyvatelstvem v době druhé světové války, neustálý hlad a nucený pobyt v nejzapadlejších provinciích mimo kulturní dění. Do prvního lágru vstoupila Barkovová již jako vyzrálá básnířka a celý život psala pouze uměleckou literaturu. Většina lágrových autorů se přitom proslavila svými memoáry (Jevgenija Ginzburgová, Olga Adamova­Sliozberg) nebo sbíráním svědectví od zajatců (Alexandr Solženicyn). Barkovová nikdy nic podobného nenapsala, nepokládala to za důležité. Její básně jsou považovány za předzvěst existencialismu v ruské literatuře. Autorčino zoufalství je spjato se společenskou atmosférou formující se diktatury, později s vizí světové apokalypsy v podobě atomové války. Celému dílu dominuje motiv „skici“ velkého díla, zmařeného života, citů a naděje. Bytí se jeví jako znehodnocené a zhanobené. Autorka v textech diskutuje se svými postavami o smyslu takové existence a vyjadřuje přitom naprostou nedůvěru k ideologiím a patosu. Asi i proto je její jazyk suchý a sžíravý.

Zvláštní existenciální oblouk je dobře viditelný v básních, v nichž Barkovová pracuje s tématem „skytství“ – symbolickým obrazem divokého národa Skytů, který plenil ruské země v období středověku. V jejich krutosti a divokosti básnířka nachází jedinou alternativu k šedivé každodennosti života i ubíjející monotónnosti stalinských lágrů. Motiv vzdoru, asiatské vzpoury, krutosti a nespoutané divokosti se ovšem z oslavných výšin v raných básních propadá stále více do historie, zasutých vzpomínek. Asiatství se stává čím dál vzdálenější touhou, historickým obrazem, dávno zapomenutým citem. Tento vývoj vrcholí v jedné z nejtesknějších balad ruské poezie – básni V baráku.

Radka Rubilina