Téma tohoto čísla A2 se soustředí na skupinu mladých českých dokumentaristů, obvykle čerstvých třicátníků, kteří se k dokumentárnímu formátu stavějí jinak než předchozí generace. Namísto absurdní komiky je pro ně typická serióznost, větší zájem o politiku a důslednější péče o formální stránku děl.
Ještě v roce 2010 tvořila otevřeně politická témata v českých dokumentárních filmech znatelnou menšinu, a mezi domácí tvorbou převládaly buď portréty nebo různé variace dokukomedií či dokufrašek, prezentující tragikomickou absurditu současné společnosti. Co se týče filmů, které můžeme vidět v oficiální kinodistribuci, tenhle vyzkoušený a divácky atraktivní model pořád převládá. Stále patrněji se ovšem profiluje nová generace mladých dokumentaristů, kteří svou tvorbu stavějí na radikálně odlišných východiscích.
Odmítat rozptýlení
Za přelomový letopočet pro český dokument, případně za počátek nástupu nové generace výrazných osobností se dá označit rok 2011. Jihlavský filmový festival tehdy uvedl samostatnou sekci politicky zaměřených dokumentů od studentů FAMU, nazvanou ZOON Politikon, a také v soutěžní sekci Česká radost se objevilo několik snímků, které se k politice vztahovaly otevřeněji, než bylo dříve zvykem. Právě výrazný zájem o politiku, prakticky vždy směřovaný z levicových pozic, lze uvést jako jeden z typických znaků nové dokumentaristické generace – ať už jde o soustředění na konkrétní politické osobnosti a události či sledování společenských fenoménů v kontextu často velmi široce pojatého politického jednání. Kromě tohoto důrazu je pro řadu zástupců nové generace typická mnohem výraznější péče o audiovizuální estetickou působivost a také větší vážnost, která nutně nemusí znamenat absenci humoru, ale spíš snahu prezentovat seriózně míněné a závažné otázky a stanoviska.
V posledním bodě se také snímky mladých tvůrců (obvykle narozených v první polovině osmdesátých let) asi nejvýrazněji liší od filmů předchozí generace, reprezentované například dvojicí Klusák–Remunda, Erikou Hníkovou nebo Pavlem Abrahámem. Pro ty bylo vyhledávání či konstruování komických a absurdních situací naopak často ústředním principem. Typický cíl jejich zájmu představovala média a zábavní průmysl, jež takové situace na různých úrovních vytvářejí s vysokou frekvencí. Z tohoto pohledu na tuto generaci v jistých ohledech navazují i někteří mladí filmaři, jako Bohdan Bláhovec (Show!, 2013) nebo Ivo Bystřičan (Mých posledních 150 000 cigaret, 2013). Naproti tomu filmy jako Pevnost (2012) Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské nebo Velká noc (2013) Petra Hátleho představují v podstatě antiteze tohoto přístupu – jde o vizuálně vytříbené, výrazně kritické, naprosto vážné a formálně odtažité studie komplikovaných a alarmujících společenských jevů.
Za nejvýrazněji „generační“ dílo či manifest této nové tendence lze považovat snímek Andrana Abramjana Vládnout, pracovat, vydělávat, modlit se, hroutit se (2013). Středometrážní film, který je zároveň autorovou bakalářskou prací na FAMU, předkládá sofistikovaný esejistický tvar, který sbírá podněty z několika různorodých oblastí (prognostické úvahy egyptologa Miroslava Bárty, vztah ateismu a islamofobie, situace gastarbeiterů…) a vytváří zvláštní kompozici složenou z izolovaných ostrůvků otevřených a naléhavých témat, která všechna ukazují na určitou nerovnováhu nebo vratkost současných společenských návyků. Otázku, co dělat ve světě, který se nachází na hraně katastrofy, nakonec autor řeší ve vtipném a zároveň výmluvném závěru: režisér odpovídá na telefonát redaktorky České televize, která po něm žádá jím natočený videozáznam Marka Zuckerberga při procházce po Praze. V situaci, která by mohla zapadnout do filmu Víta Klusáka a Filipa Remundy, ale Abramjan neeskaluje absurditu žádnými provokativními komentáři. Naopak velmi civilně a zdrženlivě redaktorce vysvětlí své stanovisko a potom její prosbu odmítne. Tato dokumentace několikanásobného pokušení, jemuž autor rychle a rezolutně odolává, dobře tlumočí stanovisko společné řadě nových českých dokumentaristů: je potřeba odmítat rozptýlení a soustředit se na podstatné věci.
Různé metody
Generační spřízněnost lze doložit i společnými projekty nastupujících tvůrců, kterým se daří tematicky závažné filmy a cykly dostávat na televizní obrazovky. Určitou iniciační roli nepochybně sehrál cyklus Český žurnál Klusáka a Remundy, který úspěšně naplňuje formát snímků na pomezí autorského dokumentu a publicistiky. Cyklus Expremiéři, iniciovaný Apolenou Rychlíkovou, zase reprezentuje potřebu vážným způsobem se zaobírat politikou. Deset portrétů bývalých předsedů vlády může sloužit jako vhled do jednotlivých rodících se autorských stylů či přístupů, od konfrontace politiků i veřejnosti s jejich mediálním obrazem (portréty Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka od Jana Látala) přes dokumentární detektivku (Petra Nesvačilová a její „využití“ neochoty Václava Klause v portrétu vystoupit) až po snahu o přímou konfrontaci portrétovaných s jejich dřívějšími činy i politickými názory (portrét Mirka Topolánka od Apoleny Rychlíkové). Mnohé z portrétů využívají hravých postupů či hledají specifické audiovizuální metafory, ale důraz je jednoznačně kladen na analýzu a tematizaci důležité látky.
V tvorbě nejmladších autorů také zřetelně převládá potřeba uchopovat problematická a aktuální společenská témata a přistupovat k nim novátorsky. Spřízněnost těchto autorů ale v posledku není dána formálně, jejich metody se naopak někdy zásadně liší. Již jsme zmínili, že někteří tvůrci navazují na zmiňovanou situační estetiku Klusáka a Remundy. Jiní spojují analytičnost či pozorovatelskou perspektivu s formálně výraznými prvky včetně grafiky, například Martina Malinová v čerstvě dokončeném studentském filmu Lety, zachycujícím aktivistickou blokádu vepřína v Letech, kde se spojují záběry na skupinku odhodlaných jednotlivců s kontrastující vizualitou i charakterem zpráv na sociálních sítích. Mnozí různé zmiňované perspektivy střídají – třeba Martin Dušek osciluje mezi situačním provokatérstvím (Mein kroj, 2011) a estetizovaným pozorovatelstvím (K oblakům vzhlížíme, 2014). Pokud však lze hovořit o generačním pojítku, dost možná nejlépe ho lze vidět na aktuálním povídkovém snímku Gottland (2014) pětice mladých dokumentaristů a dokumentaristek.
Odliv optimismu
Omnibus na pomezí dokumentárního a fikčního tvaru (byť právě zde slova jako hraný či fikční poukazují na limitující povahu daných škatulek, a tudíž by možná bylo nejlepší používat označení povídka) ukazuje především tvůrce, pro něž je charakteristická výrazná práce se stylem a vizualitou. Velmi volné adaptace povídek stejnojmenné knihy Mariusze Szczygieła mohou – podobně jako Expremiéři – částečně představit druhou sílící tendenci v mladém českém dokumentu, pro niž je charakteristická estetizace a konceptuální přístup. Forma může být výrazná a očividná (Lukáš Kokeš a jeho povídka pracující se specifickým konceptem pohybu kamery jako posuvu výrobního pásu; animovaná povídka Viery Čákanyové) či nenápadná a na první pohled neviditelná (Klára Tasovská a její zdánlivě nudné pozorování všedních míst, na nichž se nic neděje, ale která se pojí s životem studenta Zdeňka Adamce). Zcela jednoznačným pojítkem všech pěti povídek však je melancholický až pesimistický pohled na dějiny a skrze dějiny i na současnost.
Generace současných třicátníků, ať už se snaží točit aktivistické dokumenty či stylizované filmy, jistě čerpá i ze světových trendů (jakkoli estetizující proud asi výrazněji než aktivistický). Ale nejcharakterističtější pro ni je onen právě zmiňovaný pocit z dějin a současnosti. Pocit generace, která si už nestihla užít „divoká devadesátá“ a nemá důvod ani žitou zkušenost, díky nimž by plula na ustupující vlně optimismu a důvěry v nové možnosti.
Autoři jsou filmoví publicisté.