klimatická změna
#15/2017

Lákavé slovo identita

Je stále patrnější, že dochází ke globální rekonfiguraci moci, při níž euroamerický Západ přichází o svou dříve nezpochybnitelnou dominanci. Vynořují se jiná mocenská centra, která bohatnou a stávají se den ode dne silnějšími. V porovnání s nimi Evropa jako celek chudne a tento trend se za našeho života zřejmě nezastaví. Nechudneme ovšem rovnoměrně. Zatímco některé země jsou jako příslovečný tonoucí, který se chytá posledního stébla, jiné profitují. Bohužel však způsobem, který je dlouhodobě neudržitelný: Německo prosperuje díky tomu, že ničí velkou část svých kooperantů včetně takových zemí, jako je Francie. V tom tkví jeden z největších problémů současné Evropy. A v takové situaci ovšem nevypadají vyhlídky společného evropského projektu růžově.

Nejde ale jen o relativní chudnutí celku zvaného Evropa a o vzájemné vztahy mezi evropskými státy. I uvnitř každého z nich chudnou různé vrstvy populace různým tempem. Střední a nižší třídy se zvolna propadají, zatímco čím dál tenčí vrstvička superbohatých dále bohatne. Evropa ztrácí sociální kohezi napříč jednotlivými zeměmi i uvnitř každé z nich. A když se drolí jeden druh sociopolitické soudržnosti, roste poptávka po nějakém jiném kolektivním tmelu. Odtud dnešní hlad po sdílené identitě jako základu politické afiliace. Identitární logika jedinci našeptává: cítíš­li se v nějakém ohledu ohrožen, hledej spojenectví s těmi, kdo jsou na tom podobně jako ty, s těmi, kteří se ti – třeba jen nějakým vnějškovým rysem – podobají.

Neposmívejme se této logice, neboť vzdor své mělkosti a neadekvátnosti může někdy do jisté míry fungovat. Není sice příkladem dobré sociální analýzy, ale zato je skoro vždy zdrojem úlevy, kterou jedinci přináší pocit přináležitosti k širšímu společenství – ať již postihuje danou situaci nebo ne, rozpouští osobní úzkost v představě nad­­osobního údělu všech, kdo sdílejí určité znaky sociality. Identitární logika je jedním z mnoha útěšlivých způsobů, jak přetavit „já“ v „my“ a změnit osobní v politické. A byť byla stokrát společenskými vědci popsána jako zavádějící, mnohokrát v dějinách přinesla reálnou politickou změnu. Že to není vždy změna k lepšímu, plyne z toho, že emancipace jedné kolektivity se občas uskutečňuje na úkor kolektivity jiné.

Sociální identita coby soubor představ, kterými vymezuji sebe sama jakožto společenského aktéra, je v přímém vztahu k alteritě, jako souboru představ, které si vytvářím o druhých. Vědci se dlouho nemohli shodnout na tom, zda identita vývojově předchází alteritě, anebo naopak. Trvalo několik desetiletí, než dospěli k poznání, že je to špatně položená otázka, neboť společenské sebepojetí (identita) se vyvíjí ruku v ruce s tím, jak pojímáme druhé (alterita). Není mezi nimi ovšem vždy vztah příčinné souvislosti, nýbrž spíše soumeznosti. Ne vždy si ale uvědomujeme, že když mluvíme o „nich“, automaticky se vyjadřujeme o „nás“. Nejeden xenofob by ztlumil hněvivý projev na adresu těch druhých, kdyby nahlédl, jak ohavné věci tím vypovídá o těch, k nimž se sám hrdě počítá.

Identita je vůbec zvláštní pojem. Působí jako rozbuška nejen tam, kde se jí chopí skupina prosazující v jejím jménu své zájmy. Vyvolává rozepře i mezi těmi, kdo ji používají jako teoretický koncept sloužící k popisu sociopolitické skutečnosti. Někteří společenští vědci považují tento pojem za tak rozbředlý, široký a neurčitý, že se mu raději vyhýbají. Jiní zdůrazňují, že je natolik zatěžkán politickými zájmy, že je pro analytické účely nepoužitelný. A ještě další ukazují názorně, že ho nelze dost dobře užívat k smysluplnému interkulturnímu srovnávání. Jenže navzdory vší zdrcující kritice se slovo identita nadále hojně používá i v těch nejváženějších vědeckých rozpravách. Byť by bylo stokrát zavrženo odbornou kritikou, nakonec vždy znovu povstane z popela a žije dál svým životem. Ti, kdo identitu prohlašují za něco, co je jednou provždy odbyto a pasé, se zjevně mýlí. Lidé, a to nejen v odborné komunitě, si to slovo nenechají vzít.

Platí to především o rozpravách veřejných a politických. V čím dál chudší a nesourodější Evropě se nejeden ideolog bude ohánět identitou při prosazování svých zájmů, které mnohdy jím proklamované identitě slouží jen málo nebo vůbec, pokud ji rovnou nepoškozují. Třebaže hospodářsky i mocensky náš světadíl slábne, je stále ještě dost bohatý a svobodymilovný na to, aby přitahoval lidi z těch oblastí světa, které jsou na tom daleko hůř. Výbušná kombinace dlouhodobého chudnutí Evropy s rostoucími počty imigrantů dává tušit, že o identitě budeme slýchat čím dál častěji, a to slova čím dál ostřejší. Jenže i o kolektivní identitě platí to, co o osobním životě: nelze stavět své štěstí na neštěstí druhých.

Autor je antropolog.