Nejméně od roku 1989 se u nás čím dál otevřeněji pohrdá spodními vrstvami. Nejprve proto, že to byly údajně ony, které volily komunisty. Volič komunistů byl až do pozdních devadesátých let považován za jakési archaické monstrum, které nechápe svou dobu, a proto se upíná k překonaným jistotám politických druhohor: praještěr, s nímž rozumný člověk dnešní doby nemá a nemůže mít nic společného.
Brzy se zášť ke komunistickým voličům rozšířila v mediálně široce sdílený odpor ke všem voličům levice, jíž je z vyššího a kulturního hlediska třeba pohrdat: kdo přinejmenším v Praze neohrnoval nos nad levicí, ztrácel vstupenku do lepší společnosti. Od doby, kdy náš díl světa zasáhla hospodářská krize, začínala se tato apriorní schémata hroutit. Jejich ozvěnu však zaslechneme ještě v poměrně nedávném Hřebejkově výroku, že Zemanovi voliči jsou prasata. Jednou z nejhrubších urážek dneška je, když o někom řeknete, že je populista. Na rozdíl od šťavnatějších nadávek, které pro své odpůrce používá levice (xenofob, fašoun) či pravice (levičácké fetky, multikulturní buzny, vlastizrádci), se na tom, že je populismus hanlivé označení, začala shodovat pravice s liberální levicí v jednotě do té doby nevídané. Vox populi se prohřešil dvojnásobně: nejprve se neztotožnil se šlechtickým kandidátem, který mu byl kulturními elitami nabízen jako nejpřirozenější spojenec („Kníže má k lidu blíže“), a podruhé dal nepokrytě najevo, že tu žádné uprchlíky nechceme.
Ke zděšení části těch, kdo se považují za elitu, je populismus na postupu: protiuprchlický konsenzus je dnes daleko širší, než byl někdejší konsenzus protišlechtický. V posledních měsících se navíc zdá, že obávaný lid občas mluví hlasem novinářů: současný antiimigrační populismus nachází v médiích daleko častější zastání než někdejší populismus antiaristokratický. I nejeden ctěný volič knížete začal veřejně projevovat obavy o zánik naší civilizace, aniž si uvědomil, že tím projevuje onen populismus, jímž ještě nedávno, během prezidentské kampaně tak okázale pohrdal. Zdálo by se tedy, že hlas lidu sílí, což svobodomyslnou elitu čím dál víc děsí. Tolik stručné dějiny pohrdání masami v polistopadové éře.
Až doposud jsme se dívali shora dolů. Zkusme nyní perspektivu obrátit a pohlédnout na to odspoda. Jak vypadají stručné dějiny našich elit? Při pohledu zezdola vidíme, že elitu dnes netvoří ani tak různé kulturní či politické kruhy, jako především ti, kdo mají peníze a ekonomickou moc. V čem tkví zvláštnost českých hospodářských elit? Jsou mladičké a je na nich hodně znát, jak vznikly: nejčastěji rozkrádáním státu nebo prodáváním našinců coby levné pracovní síly. Samozřejmě existují individuální výjimky z tohoto pravidla, nicméně nevyvracejí obecný trend. Není nic pěkného na tom nabývat bohatství zlodějnou anebo soustavným tlakem na to, aby čeští zaměstnanci byli chudí, tak aby jimi vytvořený tovar mohl být prodán co nejlevněji do zahraničí.
Kradení na vysoké úrovni vyžaduje nemalou invenci, díky níž má bezmála každý oligarcha zajištěno, že se s největší pravděpodobností nikdy v této zemi nedostane před soud: za mřížemi končívají jen málo vynalézaví velkozloději nebo ti, kdo mají smůlu. Ovšem druhý způsob bohatnutí je tak zoufale bez invence a nápadu, až by bylo člověku českých boháčů líto, kdyby to nás ostatní tolik nebolelo: věru nevyžaduje převeliké tvořivosti trvale tlačit na nízké platy a vydělávat na tom, že životní úroveň většinového člověka stlačujete dolů. Že je tomu tak všude ve světě? Do jisté míry. A právě o ni jde: máme hrubý domácí produkt na osobu ve výši osmdesáti čtyř procent průměru Evropské unie. Zato průměrná hrubá mzda u nás činí pouhá šedesát dvě procenta evropského průměru. Rozdíl mezi mzdami a bohatstvím země je všude; smutné je teprve zjištění, že tento rozdíl je u nás zdaleka největší ze všech zemí Evropy. Průměrný český zaměstnanec je relativně nejvíc odírán.
Nelze se pak divit, že se u nás nikdy nevytvořila kloudná střední vrstva, jakou známe z jiných zemí. Je to vidět, kam se podíváte. Od bídné úrovně médií (i v porovnání se zeměmi s menším trhem) přes nemožnost prosadit evropský civilizační standard třeba ve zdravějším jídle nebo městské cyklistice až po… ano, až po jisté obavy, které má již tak dost odíraný lid z přílivu cizinců. Až se zas nějaký liberální novinář nebo kulturtrégr bude ošklíbat nad úrovní společenských a politických postojů našeho lidu, bude dobré nevinit z nich pouze minulý režim, ale i chování našich elit v režimu, který tu máme již přes čtvrt století.
Jsem poslední, kdo by se radoval ze sílících antiliberálních projevů nejrůznějších odrůd zdejšího populismu. Ale je mi trapno, když vidím, jak populismus odsuzují naši liberálové v médiích i umění, v hospodářství i kultuře, kteří tu po víc než pětadvacet let pomáhají udržovat u moci vládu těch, kdo upírají lidu důstojnější postavení. Čekámeli od lidu evropštější postoje, dejme mu aspoň trochu evropštější platy. Člověk udržovaný v dlouhodobé nuzotě postupně přichází o občanské sebevědomí a s ním i o jisté schopnosti vzdorovat těm, kdo tyjí z jeho bídy. Vinou našich elit je náš lid čím dál víc zbavován demokracie, neboť jen občan nezatlačený do chronické nouze vykazuje jistou odolnost vůči populistickým vábničkám. Pokud někdo nazývá náš lid prasaty, jak potom nazývat ty, kdo z naší relativní chudoby bohatnou a zbavují nás demokracie?
Autor je antropolog.