Kde jsme a kam kráčíme? Do velké míry to záleží na tom, jaké máme hospodářství a jak vypadá politický systém, který promítá zájmy nejvlivnějších aktérů do zákonodárství celého státu. Povahu a stav hospodářství ovšem značnou měrou určují nejbohatší, a tudíž nejmocnější hráči. Ti se u nás etablovali jako vítězové hlavní transformační strategie, jíž byla kupónová privatizace. Podle svědectví Tomáše Ježka pochází bohatství první dvacítky nejbohatších mužů Česka právě z ní.
Po převratu bylo jasné, že se bude privatizovat, ale nepanovala shoda o tom, jak hodně, jak rychle a jakým způsobem. Ještě před rozpadem federace vznikly dvě konkurenční strategie – první představil ekonomický tým kolem Jana Vrby, ministra průmyslu v Pithartově české vládě; druhou lidé vedení Václavem Klausem. Ten byl tehdy federálním ministrem financí a dával hlasitě najevo, že s privatizačními projekty Vrbova týmu nesouhlasí a nejraději by je zastavil. To se mu také záhy podařilo. Po vzniku samostatné České republiky se Klaus stal premiérem a všechny dosud nerealizované projekty z Vrbova okruhu smetl pod stůl – včetně smluv, které byly již před podpisem. A tak Vrbova skupina stihla privatizačním postupem, který prosazovala, odstátnit jen několik velkých podniků. Vrbův postup se ukázal jako mimořádně efektivní – jeho základem byl vstup zahraničního kapitálu, který zajistil nejen rozvoj firmy, ale i světová odbytiště pro její výrobky.
Notoricky známým příkladem je vstup Volkswagenu do mladoboleslavské Škodovky. Pravicoví i levicoví ekonomové se shodují, že tento podnik je dnes hlavním tahounem celé české ekonomiky. Přitom vážný zájem o investici do našich podniků tehdy projevila celá řada slovutných zahraničních značek od Siemense po MercedesBenz. Vrbův tým připravil privatizaci celého jádra českého průmyslu, zahrnujícího většinu velkých firem. Ty z nich, které Vrbovi lidé stihli zprivatizovat, dodnes prosperují. Naopak drtivá většina těch, které byly privatizovány kupónově, dříve či později zkrachovala a peníze z nich, mnohdy vyvedené na tajná zahraniční konta, jsou nenávratně ztraceny. Když do kupónově zprivatizovaných a poté krachujících továren později vstoupil zahraniční kapitál, nabídl již jen zlomky toho, s čím se počítalo ve Vrbově koncepci: podniky se prodávaly vytunelované a jejich tržní ohodnocení tomu odpovídalo. Bez nadsázky lze říct, že Klausův zásah do privatizace je jedním z nejrozsáhlejších českých hospodářských zločinů 20. století: na generace zruinoval velkou část tuzemské ekonomiky, která byla privatizátory rozkradena a která se z toho dodnes nevzpamatovala.
Ironií dějin je, že kupónovou metodu, která byla těžkým úderem pro národní hospodářství, její proponenti propagovali jako „českou cestu“. Měla údajně zabránit výprodeji českého průmyslového stříbra do zahraničních rukou. Nebylo to ostatně poprvé v dějinách, kdy se ve jménu národa prosazovalo řešení, které národ citelně poškodilo.
Samozřejmě, jsou to známá fakta. Část z nich shrnuje dokumentární film Česká cesta. Je příznačné, že jeho vysílání na veřejnoprávní televizi je v nedohlednu. Po promítání ve vršovickém Kině Pilotů, kde ho lze jako na jednom z mála míst spatřit, jsem si posteskl: jaká škoda, že tohle dílo přichází tak pozdě. Jenže v debatě, která po filmu následovala, reagovali pražští diváci způsobem, který mě spíš utvrdil v dojmu, že pro většinu z nich přichází příliš brzy. Nečekal jsem tolik překvapení a už vůbec ne snahu ještě dnes obhajovat neobhajitelné. Také proto jsem se rozhodl, že o tom napíšu: zdá se, že spousta lidí u nás stále ještě nemá představu o největší domácími politiky zaviněné hospodářské kalamitě, která nás potkala od listopadu 1989.
Tento zločin či přinejmenším selhání je třeba připomínat tím spíš, že z něj nikdy nebyla vyvozena politická ani trestněprávní odpovědnost. Majetek, o který naše země nenávratně přišla, se odhaduje na bilion korun. Ale jelikož naše oligarchie je tvořena právě kupónovými privatizátory, kteří se namísto správců majetku stali jeho zloději, nehrozí, že by se těmto faktům dostalo masové publicity.
Náš veřejný prostor byl v posledním čtvrtstoletí doslova zahlcen poukazováním na zločiny minulého režimu. Je těžké si pak přiznat, že základy systému, v němž dnes žijeme, jsou spjaty s kolosální hospodářskou kriminalitou, která by se třeba ve Spojených státech trestala vězením. Prvotní akumulace kapitálu je vázána na zločin – máme tu smůlu, že jsme si tento Balzakův poznatek mohli jako popřevratová generace ověřit na vlastní oči.
Autor je antropolog.