literatura na jevišti
#09/2017

Znásilnění jako politikum

Konceptualizace sexualizovaného násilí a kultura znásilnění

Česká populace má o znásilnění velmi zkreslené představy, ačkoli se domnívá, že je o něm informována dostatečně. Je proto načase začít se sexualizovanému násilí coby problému, který zásadně ovlivňuje život v naší společnosti, věnovat na politické úrovni.

Sexismus, sexuální obtěžování, partnerské násilí, sexuální zneužívání dítěte, pokřikování na ulici, znásilnění, vyvraždění současné nebo bývalé rodiny partnerem či partnerkou (ve zhruba pěti procentech případů). Každý z těchto projevů v rámci společenských vztahů má vlastní pojmenování, pod každým si většinou něco konkrétního umíme představit. Horší už je to s představami o tom, koho se týká, i s uvědoměním si vzájemné provázanosti jednotlivých forem násilí, nátlaku a obtěžování a jejich dopadů. Letité násilí v rodině, ponižování, znásilnění manželky manželem, zabraňování ve styku se zbytkem rodiny či omezování volnosti pohybu může skončit i vraždou a podle statistik v zemích, kde se data komplexně – na rozdíl od České republiky – sbírají, také často vraždou končí. Smrt spoluobčanek i spoluobčanů by měla společnost zajímat o to více, že se mnohdy jedná o situace, jimž by včasným zásahem bylo možné předejít. Proč se tedy, slovy podtitulu studie Sexuální násilí editorek Petry Kutálkové a Ľubici Kobové v České republice z roku 2014, „nikdo neptá“?

 

Chybějící veřejná diskuse

Jedním z důvodů je zřejmě pocit Čechů a Češek, že mají o sexualizovaném násilí, a tedy i znásilnění dostatek spolehlivých informací, a nemají proto ani potřebu si své představy dále nikde ověřovat. Například jak často k němu dochází, nedokázalo správně odhadnout devadesát osm procent dotázaných v průzkumu pro Amnesty International z roku 2015. Pocit dostatečné informovanosti panuje zejména u mužů, přičemž muži ve věku osmnáct až třicet čtyři let, kteří jsou nejčastěji těmi, kdo se znásilnění dopustí, mají zároveň nejvíce tendenci vinit ze znásilnění oběť. Jistou roli zde mohou hrát i zcela zavádějící definice znásilnění, kdy je za něj označována dobrovolná sexuální hra, jak je tomu třeba v interpretacích online výzkumů českého evolučního biologa Jaroslava Flégra. Jeden příklad za všechny: v rozhovoru z 19. dubna loňského roku pro Echo24.cz Flégr doslova uvádí, že „naprostá většina znásilnění se odehrává za dveřmi našich ložnic v rámci oblíbené a konsensuální sexuální hry“. Dobrovolnost a vzájemný konsensus, stejně jako kontrola nad celou situací, však nemají se znásilněním nic společného. Právě bezpodmínečné nárokování si moci a kontroly nad druhým je jednou ze základních charakteristik sexualizovaného násilí obecně a znásilnění obzvlášť.

Dalším důvodem chybějící veřejné diskuse jsou představy, že spolu jednotlivé projevy sexualizovaného násilí nesouvisí. Uznáváme, že znásilnění je těžký zločin, dokonce na něj tak pamatujeme i v zákoně. Sexualizované násilí však přitom může mít i čistě slovní podobu, jak ví každá žena, která se stala terčem nemístných narážek či pokřikování na ulici, obtěžování v tramvaji, v práci či při zkoušce na vysoké škole. Pokud takové projevy „neustojíte“, je to váš problém, nikoli něco, co by snad mělo řešit vaše okolí. Alespoň taková je obecně sdílená představa. Do určité míry lze vysledovat předobraz kategorizujícího přístupu v zákonech a v činnosti orgánů činných v trestním řízení. Pro potřeby zákona je nutné jednotlivé projevy roztřídit, určit hranici, za kterou už jde o trestný čin spíše než o přestupek, vymezit, kdy už dochází k nebezpečnému pronásledování a kdy ještě jakoby o nic nejde. Při společenské diskusi však není namístě uvažovat stejně, koneckonců jejím cílem není někoho trestat, ale spíše dosáhnout shody, která by vedla ke spokojenějšímu a plnohodnotnějšímu životu společnosti, pokud možno rovnoprávné. Anglický pojem „rape culture“, který se do češtiny překládá jako kultura znásilnění, se snaží poukázat právě na spojitost jednotlivých projevů sexualizovaného násilí ve společnosti a na nutnost jejich provázanost nezlehčovat a důsledně politizovat.

 

Co je kultura znásilnění?

Kultura znásilnění je pojem, který se snaží rozproudit společenskou diskusi. Je záměrně provokativní. Objevil se spolu s úsilím poukázat na nerovné společenské a politické postavení žen v raných sedmdesátých letech dvacátého století ve Spojených státech a v současnosti se s ním můžeme setkat především v kontextu tematizace a kritiky nedostatečné prevence sexualizovaného násilí na amerických vysokoškolských kampusech. Pojem se snaží upozornit na provázanost jednotlivých projevů sexualizovaného násilí, tedy především na jevy, které se v současné společnosti v souvislosti se znásilněním vyskytují.

Jedním z nich je obviňování (zejména dospělého) člověka, který zažil nějakou formu sexua­lizovaného násilí, z vlastního zavinění či alespoň spoluzavinění násilného chování vůči své osobě. Pokud bychom stejnou logiku uplatnili třeba na krádež automobilu, není na vině zloděj, ale majitel auta. Neudělal prostě dost pro to, aby automobil někdo nevzal. Zároveň tím říkáme, že sexualizované násilí není samo o sobě v nepořádku, záleží přece na okolnostech, jež jsou vždy individuální. To, že se jedná o politický a společenský problém, který není účinně řešitelný na osobní rovině, se ale ukáže, když se zaměříme na to, čí znásilnění je vnímáno, slovy dotazníku pro organizaci Persefona, jako „velmi vážná újma“. Zatímco nucení k prostituci stejně jako vynucení sexuálního styku výhružkami či silou vnímá jako velmi vážnou újmu sedmdesát sedm procent dotázaných, znásilnění prostitutky vede k velmi vážné újmě pouze podle padesáti šesti procent dotázaných.

Přestože je rovnost garantována ústavou, zdá se, že některé životy a utrpení mají menší váhu než životy a utrpení jiné. Jasně a dlouhodobě se to ukazuje na použití sexualizovaného násilí a znásilnění v případě válečných konfliktů, jejichž nedostatkem v současnosti rozhodně netrpíme. Ve válce dochází k vyhrocení nerovnosti ve společnosti. Na nejobecnější rovině se rozdělí na civilní obyvatelstvo a ty, kdo mají prostředky a mandát násilí páchat, tedy ozbrojené síly. Civilní obyvatelstvo je do značné míry dehumanizováno, stává se z něj další nástroj, který lze využít pro získání převahy. Sexualizované násilí na obyvatelstvu a zejména na ženách je systémovým projevem snahy demoralizovat nepřítele podmaněním si něčeho, co mu jakoby samozřejmě náleží. Třebaže v různých konfliktech hraje různé role, genderový rozměr znásilnění je vždy nezanedbatelný. Ženy jsou často vnímány jako symbol domova a vlasti, jejich podmaněním tedy dochází k symbolickému dobytí daného území. K rozvrácení napadené společnosti a zpochybnění její identity vede cílená snaha zajistit, aby se znásilněným narodily děti. Znásilnění mužů či dětí má za následek rozpad společenství, obzvláště pokud je znásilnění silně tabuizováno, a postižení tak musejí opustit domov. Byť jsou to příklady extrémní, jsou možné především kvůli tomu, jak nerovnosti ve společnostech fungují v době míru. Bez genderových nerovností, které se protínají s dalšími zdroji diskriminace například na základě etnicity, by se ze znásilnění těžko mohla stát tak účinná zbraň. K tomu, abychom začali vnímat pravidelnosti projevů sexualizovaného násilí v naší společnosti, je proto nutné začít celé téma deta­buizovat a zbavit ho zdání senzace. Vzhledem k tomu, jak velké části populace se týká, skutečně o žádnou senzaci nejde.

 

Výzkumy versus politická praxe

Nezisková organizace Persefona se dlouhodobě zabývá poskytováním sociálního a právního poradenství i terapie obětem domácího a sexuál­ního násilí, osobám blízkým i osobám s potížemi se zvládáním agrese. Vzhledem k nedostatečnosti a kusosti policejních statistik, které nepodchycují sexualizované násilí v jeho šíři a spojitostech, si nechala v loňském roce vypracovat obsáhlý kvalitativní a kvantitativní výzkum zaměřený na vnímání různých forem chování, od sexuálně dvojsmyslných vtipů a narážek přes vynucenou masturbaci až po nucení k prostituci, vynucení sexuálního styku výhrůžkami a sexuální styk s dítětem. Zároveň se zaměřila i na osoby, které znásilnění samy zažily. Podle výsledků výzkumu, který je reprezentativní i za jednotlivé kraje České republiky, má se znásilněním zkušenost každý jedenáctý člověk, přičemž pouze pět procent ze znásilněných případ nahlásí. Nejrizikovější není noční procházka parkem v minisukni, ale partnerství a manželství – dvě třetiny znásilnění totiž probíhají doma. Nejohroženější skupinou jsou ženy ve věku osmnáct až třicet čtyři let, přičemž oběti sexualizovaného násilí v dětství mají v šedesáti čtyřech procentech případů další zkušenosti s tímto druhem násilí i v dospělosti.

Přestože nejzásadnější, výše citované závěry výzkumu byly prezentovány již v minulém roce a objevily se i v médiích, nezdá se, že by vzbudily větší ohlas jinde než v řadách aktivistek a aktivistů mimo hlavní politický proud. V něm se naopak stále objevují snahy popírat jakákoli tvrzení, byť podpořená fakty a závěry z reprezentativních výzkumů, ukazující na společenské nerovnosti a způsoby, jimiž jsou udržovány a podporovány, včetně sexualizovaného násilí. Výborně je to vidět na snahách zdiskreditovat celý obor genderových studií, která mimo jiné poukazují na existenci genderově podmíněného násilí, tedy násilí, jež vychází z hierarchických mocenských vztahů a společenských struktur a podporuje je. V praxi to může vypadat třeba tak, že osaháváním studentky v tramvaji si jako hetero­sexuální muž projevováním sexuální orientace a maskulinity potvrzuji nadřazenost svého statusu. Aniž by byl vzbuzen zájem politické reprezentace o řešení zjevně celospolečenského problému, na němž se podílíme třeba „jen“ neochotou se informovat, a předcházet tak šíření mýtů, je změna situace komplikovaná. Existují nicméně věci, které může udělat každý a které přitom mohou ovlivnit to, jak o sexualizovaném násilí a jeho vlivu na společnost přemýšlíme.

Prvním z kroků, který můžeme prakticky udělat, je zaměřit se na kategorie, v nichž o dané problematice přemýšlíme a mluvíme, a způsob, jakým to děláme. Genderová lingvistika je obor, který se zabývá vzájemným působením jazyka a společnosti – jeho uživatelů a uživatelek. Vychází z představy, v lingvistice a filosofii běžné, že jazyk není neutrálním prostředkem vyjadřování, ale naopak má zásadní vliv na to, jaké myšlenkové struktury jsou vůbec možné. Proto existují i koncepty, které jsou bez opisu – vysvětlení – z jednoho jazyka do druhého jen obtížně převeditelné, aniž by došlo ke ztrátě jejich významu.

 

Jazyk a označování

Kromě toho, že se jazyk proměňuje spolu se společností, má schopnost utvářet a měnit náš pohled na naše okolí, což je něco, čeho se snaží využít nejrůznější skupiny s politickou agendou, ale i organizace a lidé hájící zájmy společenských skupin s historicky nerovnou, oslabenou pozicí.

Jazyk a označování proto hrají velmi důležitou roli i v případě sexualizovaného násilí. Sexualizovaného, spíše než sexuálního – násilí, které zneužívá sexuality a fyzické zranitelnosti v nejintimnější sféře života, se netýká sexu, sexuálního prožitku ani touhy (snad s výjimkou deviací, které se ale na celkovém počtu znásilnění a sexualizovaných útoků podílejí pouhým zlomkem). Je to projev snah uchovat si dominanci či uvést z pohledu člověka, který se násilí dopouští, „do pořádku“ genderový řád. Sexualita, naše představy o ní a zranitelnost v této oblasti se tak stávají prostředkem, nikoli cílem narovnání stavu či potvrzení vlastní dominance, ať už v partnerském, pracovním či jiném společenském vztahu. Proto je možné vnímat i pokřikování na ulici jako slovní sexualizované násilí – ti, kteří pokřikují, se jím hlásí k určitému typu maskulinity, která si nárokuje právo někoho, hlavně ženy, označovat a hodnotit, a tedy do jisté míry kontrolovat.

Zásadní roli v diskusi o sexualizovaném násilí hraje rozdíl mezi pojmy oběť a přeživší, který je překladem anglického „survivor“. Termín přeživší se především v americkém veřejném diskursu vžil na straně organizací a lidí bojujících proti sexualizovanému násilí ve společnosti.

Důvodem pro opouštění označení oběť je hned několik. V první řadě je jím pasivita, kterou v sobě obsahuje. Jsme něčí obětí, případně obětí něčeho, původce děje je nám vnější a my nejsme, případně jsme nebyli schopni se mu/jí ubránit. To, v jakém stavu se v současnosti nachází, je u oběti vedlejší – není jasné, zda je mrtvá, zmrzačená, v šoku. Určuje ji člověk nebo událost, která z ní oběť udělala. Druhým zásadním důvodem je to, že obětí je každý sám za sebe. Z toho, co se vám stalo, se stává váš osobní problém. Vy máte trauma a společnost to nemusí nutně řešit. Primárně je to vaše věc a nabízejí se vám jen velmi omezené možnosti (pokud vůbec nějaké), jak se situací naložit. Je to částečně i důvod, proč nechceme být obětí. V průzkumu Marty Vohlídalové na českých vysokých školách, publikovaném v roce 2009, sice více než polovina studujících uvedla, že se během vysokoškolského studia setkala s jednou z forem obtěžování, nicméně pouze zlomek z nich vnímá svou zkušenost jako zkušenost oběti sexuálního obtěžování.

Oproti tomu pojem přeživší nabízí jinou perspektivu. Tentýž člověk něco dokázal – přežil něčí útok nebo pohromu. Sice se rovněž jedná o označení, které předpokládá zásadní vliv toho, co jsme přežili, na naši osobu, to, jak se zkušeností naložíme, je ale důležité a máme to výrazně více ve svých rukou než pouhá oběť. Na druhou stranu se někteří lidé vymezují i proti slovu přeživší, protože podle nich může vzbuzovat negativní emoce vůči těm, kdo nepřežili; může se zdát, že je to jejich vina, spíše než vina těch, kdo jejich smrt způsobili. Byť slovo přeživší není v češtině pro osoby, které zažily sexualizované násilí především v jeho fyzických formách, zavedené, název brněnské organizace Persefona k němu nepřímo odkazuje. Stejně jako hrdinka řeckého mýtu, kterou unesl Hádes, ale následně ji zachránila její matka, i ti, kdo přežili sexualizované násilí, procházejí proměnou, kterou mají alespoň částečně pod kontrolou. Jejich život sice není stejný jako před prožitým traumatem, jsou ale schopni se díky němu v životě posunout případně i dál, než by bez něj bylo možné.

Třebaže i v odborné literatuře občas narážíme na pojetí „buď – anebo“, ve skutečnosti lze být obětí i přeživším zároveň. Je možné, například v kontextu posttraumatické stresové poruchy, vnímat sebe samy jako zásadně ovlivněné traumatem, které někdo konkrétní způsobil, nicméně ve stejnou chvíli pracovat na tom, aby nás taková zkušenost neurčovala. Volba slov je podstatná především proto, že vzhledem ke špatné informovanosti české společnosti o sexualizovaném násilí dochází často k prohlubování zažitých traumat čili sekundární viktimizaci – právě necitlivým nálepkováním, či dokonce zesměšňováním jednotlivých zkušeností. Kvůli ta­­­bui­zaci některých forem násilí (především znásilnění a sexuálního zneužívání dítěte) ale nikdy nevíme, zda člověk, se kterým nebo před kterým mluvíme, nemá něco podobného za sebou. Tím člověkem pak může být vaše vlastní matka nebo dítě od sousedů. Kromě samotného traumatu, které vede ke stažení se, problémům s navazováním vztahů a ztrátě důvěry i v nejbližší okolí, tak přidáváme další překážku, kterou musí přeživší překonat, pokud se má znovu zapojit do společenského života.

 

Domácí násilí

Poslední pojem, kterého se chci v rámci jazykových úvah dotknout, je domácí násilí. Aktivistky a aktivisté zabývající se sexualizovaným násilím obecně často vnímají lokální historii pojmu „domácí násilí“ jako poměrně úspěšnou. Podařilo se dosáhnout legislativní změny, a české zákony tak umožňují vykázání takzvané násilné osoby (byť i toto označení je problematické, těžko lze někoho charakterizovat jako průběžně násilného) ze společně obývaného prostoru, na veřejnosti se o domácím násilí mluví, je přijímáno, že je potřeba ho řešit. Zvyšuje se i povědomí o tom, že se netýká jen určitých společenských skupin, ale že se může vyskytnout například i v rodině lékaře. Proč se tedy tímto „vyřešeným“ pojmem zabývat a proč ho vůbec zmiňovat v textu o politickém a společenském rozměru sexualizovaného násilí?

Potíž s označením „domácí násilí“ pramení z toho, že vzbuzuje představu násilí, které je omezeno na domov. Úspěšně tak zastírá skutečnost, že řada projevů domácího násilí se vůbec neodehrává za dveřmi bytu, ale na pracovišti, kam vám manžel zakazuje chodit, v sousedství, ale třeba i v hromadné dopravě. Navíc se nemusí jednat o manželství. Jeho následky si nese okolí postižených, stejně jako celá společnost, pokud proti němu nijak nezasahuje. Narážíme zde na dichotomii soukromého a veřejného. Označení „domácí“ usnadňuje naše vnímání tohoto typu násilí jako pouze soukromého problému, který má na společnost dopad maximálně v podobě hrazení lékařské péče v případě ublížení na zdraví. Jednotlivé aspekty násilí páchaného v rámci partnerských a rodinných vztahů mezi dospělými navíc slovo „domácí“ do značné míry zneviditelňuje. To, že k projevům tohoto typu násilí patří i sexualizované násilí v podobě ponižování v intimních situacích, výhružek znásilněním či dokonaného znásilnění, zůstává mimo společenskou diskusi. Je jistě možné namítnout, že pokud by byla vůle se o těchto projevech bavit, nebylo by třeba hledat lepší označení, takovým tendencím v české společnosti ale mnoho nenaznačuje.

Jak tedy jinak pojmenovat to, co se snaží označit pojem domácí násilí? Jednou z alternativ, kterou razí i Rada vlády pro rovnost žen a mužů ve svém akčním plánu schváleném v roce 2015, je výše zmiňované genderově podmíněné násilí. Schválení dokumentu vládou je do jisté míry překvapivé, když podle jejího místopředsedy Pavla Bělobrádka je samotný gender ideologií, nicméně je pozitivní. Upozorňuje totiž spíše na podstatu násilí než na to, kde k němu dochází. Rovnost v české společnosti není něco, co bychom mohli hodnotit výsostně na základě platných zákonů, jak mimo jiné ukazují výzkumy Centra pro výzkum veřejného mínění s ohledem například na rozdělení práce v domácnostech, názory na platové rozdíly mezi ženami a muži vykonávajícími srovnatelnou práci a podobně. Přesto se jedná o často opakovanou mantru – před zákonem jsme si všichni rovni. Jako by neexistovaly analýzy předpojatosti a vlivu stereotypů na práci policie, soudů, dalších státních institucí, ale třeba i zaměstnavatelů a běžné populace. Existence předsudků a jednání na jejich základě přitom ale není hlavním problémem. Tím je spíše naprostá neochota s daným stavem něco dělat, své předsudky si jednak připustit, jednak zjistit, jak ovlivňují naše chování a komu ubližují. Tato neochota je zároveň jedním z nejdůležitějších závěrů výše citovaného výzkumu. Pokud nejsme ochotni zamyslet se ani nad jazykem, který používáme, jakožto nástrojem, který dovede zraňovat a zastírat, ale může nám i pomoci dobrat se podstaty a souvislostí různých podob sexualizovaného násilí, pak lze těžko očekávat, že budeme ochotni uznat tento druh násilí za vážný společenský problém, který si zaslouží soustředěnou politickou pozornost a řešení.

Autorka je socioložka a působí v Sociologickém ústavu AV ČR.