Testament pečlivého dobrodruha

V textu na obálce Probouzení, souboru básnických knih Miloslava Topinky z let 1964 až 2015, se bezprostředně za datem a místem narození a informací o studiu dočteme o autorově životě v Africe, výstupu na Kilimandžáro a přechodu Sahary. Takovéto údaje poněkud staromilsky evokují exotiku, dálku, riziko a dobrodružství, zároveň však zdůrazňují, že Topinka sám sebe vnímá jako člověka zkušenosti a „básnické existence“. Má to svou hodnotu, logiku i návodnost, která se pak v různé podobě projeví na mnoha rovinách knihy a nasměruje celé její vyznění. Po výčtu zkušeností následuje seznam literárních prací, scénářů, básnických sbírek. Je­li to dílo posledních padesáti let, čtenáře možná napadne, že toho moc není. Celek ovšem znovu odkazuje k zážitkům, pozorování, životní praxi, k hledání daleko od stolu, venku, pod českým i africkým nebem.

Pryšec draný zrána

Mluvčím takové poezie je se zemí srostlý člověk, tulák nebo venkovan, jakýsi lidový divoch, primitiv, anonymní folklorně zabarvený hlas lidových promluv, zaříkávání a říkadel. Texty tohoto druhu, shromážděné v první sbírce Utopír z roku 1969, jsou výrazně rytmizované, „surové“, psané pro ucho: „Kivizky hluše mlčí/ nalezly ospalou/ krušci slov rty mučí/ hýčkají vampolou// Skrz naskrz pochroumaná/ modlenky na očích/ prý pryšec draný zrána/ konejší za nocí.“ Folklorní vyznění veršů vytváří dojem spjatosti s prostředím, s hrubou přesností živlů, a jejich anonymita navozuje představu, že tu ústy neznámého, po generace v přírodě žijícího člověka mluví zemský živel sám. Jako by se lidé, kteří jsou se zemí v těsném vztahu, stali jejími jedinečnými mluvčími. V tom se již objevuje velké a celoživotní Topinkovo téma, kterým je zaslechnutí či zahlédnutí toho, co v jiné básnické sbírce, Trhlině, poprvé vydané v roce 2002, označí jako nepojmenovatelné „to“, ukazující se „jinde“ a náležející „jinam“.

Trhlina tuto představu o jednající a skrze člověka hovořící přírodě rozvíjí a paralelně zachycuje v obrazovém doprovodu. Fotografie horolezce Hermanna Buhla po sestupu z Nanga Parbatu, přepadlého, vyčerpaného a poněkud nejistě se usmívajícího, podle Topinky prozrazuje, že „dolů se vrátil někdo úplně jiný“. Buhl je tu představen jako muž zkušenosti, člověk posedlý poznáním, jehož dosahuje bez ohledu na ohrožení života. Horolezcova riskantní cesta končí smrtí – Buhl, který už je „někdo jiný“, je o čtyři roky později zasypán lavinou. Toto zasypání má dvojí efekt. Jednak zde země (zmrzlá voda) horolezce úmyslně pohřbívá za objev, který učinil. V logice sbírky z toho plyne fakt zemského sebevědomí, vytušený nesouhlas země s tím, aby její tajemství kdokoli šířil. A jednak masou zmrzlé vody buduje živel horolezci gigantickou hrobku jako nějakému starověkému králi. Zasypaný Buhl s ledovým náhrobkem na prsou už není obyčejným horolezcem v košili a svetru, ale člověkem s pomníkem větším, než je náhrobek egyptského Cheopse.

Touha po extrémní zkušenosti

Buhlův příběh – a v podobném ohledu také příběh Rimbaudův či básníků Vysoké hry – je rámcem, v němž se bude Topinka pohybovat. Právě na základě extrémní zkušenosti svých předchůdců uvěří, že poznání je proces, který svým významem dokáže uvést do pohybu obrovité síly planet a třeba i celého vesmíru. S ohledem na skutečnost, že každý opravdový objev končí smrtí, nelze jasně říct, není­li smrt jen urychleným skokem k ještě většímu poznání a novým probuzením do jiného života. Tím se vracíme k básníkově představě o reálné možnosti zahlédnout v každodenním životě onen jiný svět, který je jiný jen tím, že je mohutnější a že funguje podle vyšších a zemi přesahujících zákonitostí. Právě tento vesmírný svět má být vidět trhlinou či skulinou „ve švu“. Topinka spojitost a průchodnost světů popisuje slovy jako pronikání, přeskakování, prodírání, borcení, prolínání, rozevírání, ale i titulním probouzením. Svět za smrtí zřejmě viděl Hermann Buhl a zakusil ho Gérard de Nerval, Arthur Rimbaud či básníci Vysoké hry. Ale podle Topinky – a v tom spočívá další zdroj jeho inspirace – je tu i řada anonymů, kterými jsou právě se zemí úzce srostlí venkované, primitivové, lidé přírodních národů, jejichž zkušenost se uchovala v jazyce posvátných textů i obyčejných říkadel.

Inspirace říkadly i sám fakt existence slovních hříček (třeba takové „šla, šla, až pošla“) naznačuje, že cesta ven z jedné pojmenované skutečnosti je nejen možná, ale přímo jistá, a že ono nenadálé sklouznutí „jinam“ se stále nabízí. Známe je, máme je stále před očima a slyšíme je. To jsou hranice, ke kterým se básník napíná, touží jich dosáhnout a podívat se za ně. Topinka touto touhou po extrémní zkušenosti, výšce i hloubce, vlastně navazuje na to nejlepší, co jsme v české poezii zvyklí oceňovat a co považujeme za její nejautentičtější linii, započatou v baroku a pokračující Máchou. V tom spočívá Topinkova velikost, měřená odvahou, se kterou se do tak nejistého podniku pouští.

Strach ze zkomolení

Má­li dnešní čtenář něco podobného zakusit a má­li kritik posoudit, jak Topinka svým touhám dostál, pak je konfrontován s určitou návodností, vlastně i naivitou, místy pocházející z přílišné explicitnosti. Tento dojem vzniká nad Trhlinou i nad Krysím hnízdem z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, které z celého souboru Probouzení nejvíc zestárlo, ale nejsilněji asi nad fotografickým cyklem Já je někdo jiný. Prostomyslnost fotografií černých děr, pouštních dun a především rukou Heleny Pospíšilové, později Wilsonové, budí ve čtenáři rozpačitý údiv. Obdobně dnes působí grafická úprava textu, rozložení stránky, proložení a podtržení slov, a to zvláště v Utopíru, ale i v Trhlině, kde se autor co možná nejvíce snaží dojem trhání do textu zapojit graficky. Důvod je zřejmý – částečně jde o poplatnost době vzniku, částečně o trvalé pochybnosti o možnostech jazyka v porovnání s obrazem (trhliny jsou v prvé řadě vidět). Možná si připomeneme autorovo přiznání, že má rád „poezii ještě v surovém stavu“ a že text považuje za určitou stopu, za „otisk/obtisk“ na cestě. Pak si ale uvědomíme úzkostlivost, jednoznačně patrné lpění na každé maličkosti a přehnanou péči, se kterou jsou stránky zpracovány, a náš dojem se proměňuje. Už před sebou nevidíme text jako nástroj na cestě hledání, fragment, ledabylý, spěšný záznam velkolepé zkušenosti překonávající každý zápis, ale spíše dílo člověka, který se navzdory vší odvaze a poctivosti dál nedostal, a tak mu nezbylo než starostlivě, po učitelsku pohlídat vizuální podobu textu. Je přitom jasné, že Topinka onu naléhavost zkušenosti zná – rimbaudovský esej Vedle mne jste všichni jenom básníci je nesen právě takovým strhujícím rytmem.

Ať už je tomu jakkoli, Topinkova poezie v konfrontaci velikosti tužeb a návodnosti zpracování vyznívá jako dílo tragické. Strach ze zkomolení ubírá na velikosti hypotetického gesta saharského dobrodruha, které jako by říkalo: „Vezměte si to! To, co jsem ­nalezl a prožil, je mnohem cennější než sebrané spisy, které vám předkládám! Berte a naložte s tím, jak chcete!“ Ale mohl by ambiciózní zápas o hledání světa „jinde“, který je zahlédnut jen někým a jen někdy, prozatím vyznívat jinak? Je to věc velmi vážná, ale o správnosti spisovatelovy sázky, ctižádosti, odvahy, orientace jeho zvídavosti a ustavičného hledání pravdy, kdy se prostupuje dílo a zkušenost, jako by měla rozhodnout až jeho smrt. Potom je třeba doufat, že po tak vážném zápase, který tu básník vypsal, zůstane v jeho bytě díra ve stropě. Na podlaze pak najdeme pomačkanou knihu Probouzení, jak jí Miloslav Topinka mrštil po tom, kdo si pro něj přišel.

Autor je bohemista.