Leitmotivem cyklu básní Adama Borziče je paradoxní situace, v níž vyprahlost a žízeň doprovází tající led a stoupající hladina oceánů. Ekologický apel, který pojmenovává pomalý konec věcí, jak je dnes známe, střídá meditativní ponor i autorovo typicky smyslné víření okolního vesmíru.

V novém cyklu veršů je Martin Poch nezvykle dystopický. V básních se ozývá volání o pomoc a svět tepe nemístností a vnitřním napětím. „Až udeří černé svědomí,/ servery se samy zrestartují./ Bdící zaspí spánkem spravedlivých/ a v celé zemi se rozhostí sociální smír.“

Básně hudebníka Ivana Palackého podle jeho vlastních slov zachycují „nové městské mýty z útržků vět, co mu vyprávěly ženy“. Jinotajné i velmi přímočaré příběhy z reálných i smyšlených brněnských ulic vyprávějí o lidech, kteří řeší vztahy, chodí na „strašně zajímavé pití“ …

V nových básních Kamila Boušky se současnost zjevuje ve fantaskních detailech. Lidé trpí hladem, stojí ve frontě na chléb, básníci nemají nárok na honoráře, rostliny či věci se dávají do pohybu, začínají epochy, v nichž už pro člověka není místo. A za vším je cítit neklid z přicházejícího či …

Verše donbaské básnířky Ljuby Jakymčuk (viz rozhovor na straně 6) ze sbírky Meruňky Donbasu v mnohém předznamenávají aktuální dění na východě Ukrajiny. Ztráta blízkých, výbuchy, exodus, zoufalství – to vše se odráží na pozadí tamější krajiny a přírodních dějů.

Martin Trdla ve svých básních provádí chirurgické řezy strastmi obyvatel prvního světa, v němž je všechno k uzoufání snadné. Místo světového míru si lidé přejí dva plátky tlačenky, mléko a strdí je tu „zakleté do buranského betonu“ a čím dál zřetelněji se naplňuje „děsivé …

Z chystané antologie české anarchistické poezie jsme vybrali několik básní známých i pozapomenutých autorů, v jejichž díle se odrážejí vzdorné politické i sociální nálady první poloviny 20. století, ale také dekadentní cynismus a rozčarování.

Z veršů mladého básníka Lubomíra Tichého pro toto číslo A2 vybral Petr Borkovec reprezentativní soubor, zachycující autorovo neokoralé, důvěrné vidění všedního světa, kde „v prasklinách asfaltu vykukují heřmánky“, „červivé odřezky hřibů trčí z kompostu/ ještě před obědem“ …

V básních a lyrizovaných prózách bulharského expresionisty a komunisty Gea Mileva najdeme apokalyptické popisy válečných hrůz, temnou variaci na lidové téma, ale i text reagující na zavraždění Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové v roce 1919. Sám Milev zemřel násilnou smrtí jen několik let poté.

V nových verších Josefa Hrdličky se prodíráme trnitými houštinami kolem Kralup nad Vltavou a s každým nádechem námi prostupují částice dávno zemřelých lidí: „láskyplný atomismus pojí všechno se vším/ horké a studené, krásné a hnusné, zadek a srdce“.