Nic člověku neznechutí politiku tak jako předvolební kampaň. Moji babičku vždycky rozčilovalo, jak si politici před volbami (i když nejen před nimi) navzájem nadávají. Dnes by jí tedy asi vadilo, že Bém nadává Paroubkovi, Rath zase Topolánkovi, Macek na oplátku vyhrožuje Rathovi fyzickým napadením za to, že v rozhovoru naznačil, že si Macek vzal svou ženu kvůli penězům. Petr Cibulka pro jistotu nadává všem. Mně je to spíš jedno. Ať se urážejí, jak chtějí. I poprat se mohou, pokud to bude fair play.
Mému nejmenovanému kolegovi z médií zase vadí, že teď už opravdu nesmí psát o ničem jiném než o tom, co zrovna ten který politik řekl či udělal. Přitom se moc nestává, že by říkali něco zajímavého, a o tom, že by udělali něco užitečného, už také dlouho neslyšel.
Známý, který se dívá na veřejnoprávní televizi, zase kvůli kampani ztrácí chuť k jídlu. „Nestačí jim, že celý rok okupují zpravodajství, zrovna když večeřím, a cpou se mi do nedělního oběda. Teď se nacpali i do snídaně a ještě mi pouštějí stupidní reklamní spoty k svačině,“ stěžuje si.
Vím, že se televize dá i vypnout, takže bych měl spíš výhrady k tomu, že se politikům nevyhnu už ani na ulici. Často jsou třeba třikrát větší než já. Někteří mají obličeje velké jako slon. Jsou na plakátech vypulírovaní, řada z nich mi připomíná sňatkové podvodníky – i když, pravda, o podobě lidí vykonávajících toto povolání mám představu jen z filmu. Osobně mě obtěžuje dívat se i na ty, kteří vypadají od pohledu arogantně, vychytrale nebo tupě. Vadí mi tváře, které už jsem mockrát viděl, ale nemám s nimi spojeného nic příjemného, a to platí jak o těch starších, tak i o mladých kandidátech, kteří už toho ale hodně stihli. Zapomněl jsem ještě říct, že mi vlezli i do schránky.
Bavil jsem se o tom nedávno s jednou známou, která pracuje v kultuře. „Mě teda úplně nejvíc štve,“ rozhořčila se, „že slibují, že rozdají peníze, které nejsou jejich.“ Příkladem prý může být Paroubek, který slíbil fotbalovým funkcionářům (hned po skandálních ligových zápasech, o kterých se většina fandů shodne, že byly podplacené) miliardu na nový stadion. „Ty peníze si nezaslouží a kultura zase ostrouhá,“ zlobí se známá. Souhlasím s ní, jen bych snad dodal, že sliby nešetří jen Paroubek. Jen si už nemohu vzpomenout, která strana to nabízí důchodcům 24 tisíc a zdravotní sestře 21 400 a rodině 66 700. Opravdu neodolatelné.
Ale všechno tohle obtěžování a vnucování by nakonec bylo vedlejší. Kdyby člověk alespoň věděl, že je prostě nutnou daní, kterou musí zaplatit, aby si měl z čeho vybrat.
Řada mých přátel, kteří se teď angažují u zelených, mě ujišťuje, že letošní volby opravdu přinášejí změnu. Věřím, že oni to myslí doopravdy upřímně. Jenže mi nejsou schopni odpovědět na jednoduché otázky. Budou po volbách vládnout zelení s ODS, nebo s ČSSD? Nebo s oběma stranami najednou? A pak už teď znám i u zelených lidi, kterým věřit nemůžu. Třeba Robertu Gruzovskému, někdejšímu členovi předsednictva Republikánské mládeže. Nebo jednomu nezvedenému kandidátovi, který se líbí minulému prezidentovi.
A pak je tu také jejich program. Nechtějí zrušit jaderné elektrárny, jen zastavit výstavbu, a chtějí prý podporovat zemní plyn (asi z Ruska). Nepřišly na ně umírněnost a přílišná konstruktivnost trochu příliš brzy? Plánované zavádění tržního prostředí s byty se mi také moc nezdá, zvlášť je-li předseda úspěšný restituent. Jenže hlavní je, že se nedá říct, co z jinak celkem zajímavého programu zbude, až bude po volbách, třeba z boje proti korupci. Co jsou pro jednotlivé kandidáty a stranické činitele ty opravdu důležité body, od nichž nelze ustoupit? To pochopitelně určí až výsledek voleb a jednání o tom, s kým.
Takže jsem donucen znovu se podívat na plakáty a vrátit se ke svým pochybám. Ty potom posiluje naše autorka Božena Tichá, která spočítala, kolik celý ten nepříjemný cirkus stojí. A také říká, že za každý neodevzdaný hlas strany dostanou od státu o stovku méně.
Atak na mé smysly nemá tedy pouze za cíl přesvědčit mě, abych vybral správnou budoucnost pro tuto zemi či abych posílil politický mandát lidem, kteří budí důvěru, nebo alespoň nejméně nedůvěry. Jde o to dostat ty naše lidi na správná místa a přilít trochu peněz do stranického mlýna.
Není to ale povinné. Můžete se totiž klidně nechat znechutit. A vaše starosti o budoucnost lépe uplatnit jinak a jindy, třeba v období mezi volbami. I když vám všechny volební štáby a také řada volební vřavou popletených občanů může tvrdit něco jiného, volit se nemusí. Komunisti znovu nepřijdou, o žádné nové tváře nepřijdete. A zbude vám třeba víc elánu na to dávat pozor na ty letos zvolené.