Hned dvě jaderné bomby najednou odpálil minulý týden čerstvý ministr vnitra Ivan Langer. I člověka, který je z české politické scény zvyklý na ledacos, mohl ten velký třesk uvést na chvíli ve zmatek. Ale asi ne na dlouho. Druhý den již na tiskové konferenci vypadal zmatený spíše Langer.
Po odeznění první z explozí, v níž bylo štěpným materiálem tvrzení, že na základě nařízení současné opozice je odposloucháváno na dvacet lidí včetně ústavních činitelů a že mohou být odposlouchávány i prostory Poslanecké sněmovny a Českého rozhlasu, se zjistilo, že její původce stojí s prázdnýma rukama. Svá tvrzení nedokázal doložit žádným důkazem.
Druhou bombu si připravil Langer ve stejný den. Nechal si od Topolánkovy vlády odvolat šéfa civilní rozvědky (Úřad pro zahraniční styky a informace – ÚZSI) Karla Randáka. O témže muži týž ministr vnitra Ivan Langer po nedávném příchodu na ministerstvo řekl, že nevidí důvod, proč by měl odcházet. Nahradil jej dosavadním ředitelem kontrarozvědky (Bezpečnostní informační služby – BIS) Jiřím Langem, který si zároveň ponechal svou minulou funkci, čímž došlo ke sjednocení domácí a zahraniční tajné služby pod jedním vedením – měsíc měsíc před tím, než má být vládě předložena nová podoba tajných služeb.
Oba překvapivé činy Ivana Langera jistě ještě zhoršují panující politickou kulturu v zemi. Určitě nevyvolá dobrý dojem v zahraničí. A nepochybně ještě více poškodí už tak pošramocenou pověst bezpečnostních složek.
Jenže nejhorší je, že tyto neobhajitelné nukleární výbuchy Ivana Langra možná kdysi ve svých počátcích měly zdravé jádro. Ministr je však ukvapeně rozštěpil.
S odposlechy to v České republice jistě už léta není v pořádku. Politici si toho všímají vždy, když vyjdou najevo ty z nich, které se jim nehodí. A aféry s nimi vycházejí najevo v posledních letech rok co rok. Vzpomeňme jen přepisy odposlechů bývalého poslance ODS Vladimíra Doležala, nahrávky odposlechů šéfa ODS a současného premiéra Mirka Topolánka, odposlechy Vladimíra Tlustého z ODS. Méně už pak znepokojení politiků vzbuzují další případy – třeba ty, při nichž výsledky odposlechů prováděných bezpečnostními složkami unikají do rukou obchodníků nebo nacházejí svou zlidovělou podobu v zábavných skečích Čtvrtníčka s Lábusem.
V minulých letech ty „nepohodlné“ odposlechy vyvolávaly u ODS prudké reakce a její poslanci se pak pohoršovali nad rostoucím počtem jejich nasazování a jejich nefunkční kontrolou a pokusili se alespoň omezit přístup tajných služeb k údajům o telefonických hovorech a elektronické komunikaci občanů při přijímání zákona o elektronických komunikacích.
Vládě a ministerstvu vnitra tehdejší situace vyhovovala. Ignorovala nejen křik politických odpůrců, ale také námitky nevládních organizací i svého vlastního poradního orgánu – Výboru pro občanská a politická práva, který upozorňoval na roztříštěnou legislativu v oblasti odposlechů, špatnou kontrolu odposlechů prováděných bezpečnostními složkami i neexistenci efektivní právní úpravy, která by občany chránila před odposlechem ze strany soukromých osob a firem.
Pokud tedy má dnes ministr vnitra pocit, že by se s tímto problémem mělo něco dělat, má zřejmě pravdu. Hysterické výstupy před novináři by to ale asi být neměly.
V otázce reformy bezpečnostních složek je to podobně. Diskuse o nutnosti jejich reformy se silněji rozproudily po zářijových útocích z roku 2001 v USA. Od té doby sem tam vzplanou s větší nebo menší intenzitou. Došlo přitom k jedné změně – dvě vojenské tajné služby byly sloučeny pod jedno vedení. Ale i nadále se mluví o špatné koordinaci a předávání informací mezi jednotlivými službami, a neefektivním vynakládání prostředků. Jenže málo konkrétně, protože v podstatě všechny zásadní údaje jsou veřejnosti utajovány. Mezitím trvá těžko uvěřitelný stav: nad olbřímí tajnou státní institucí – rozvědkou – neexistuje žádná parlamentní kontrola. Její zástupci zároveň neustále lobbují za posílení svých pravomocí a rozpočtu.
Připravit rozumnou reformu služeb a především posílit jejich kontrolu (a to jak nad jejich efektivitou, tak nad tím, zda neúměrně nezasahují do práv občanů) jistě není jednoduché a úředníci budou mít co dělat, aby práci do určeného termínu 31. října stihli. Jenže aby reforma měla šanci, musí se na ní shodnout širší politické spektrum a také ji musí předkládat někdo trochu důvěryhodný. Langrovi tedy asi neprojde.
Před svým nástupem do úřadu se Langer zmínil i o dalších potřebných a důležitých změnách: o reformě nefunkční Inspekce ministerstva vnitra a o vypořádání se s odkazem minulého režimu – příslušníky někdejší Státní bezpečnosti, kteří dosud působí v bezpečnostních složkách. Jenže na Inspekci asi teď sahat nebude – potřebuje ji přece popohnat, aby co nejdříve ukončila vyšetřování Kubiceho aféry. A i kdyby sáhl – jeho současné počínání vyvolává obavy, že by mohl skončit dalším výbuchem.