„Buď sláva každému, kdo se stává sebou samým!“ říká v jednom ze svých raných textů Jiří Kuběna – a průběh a okolnosti tohoto procesu nyní předkládá v obsáhlé, jak praví žurnalistická fráze, „dlouho očekávané“ knize pamětí (nebo knize Paměti).
Kniha Paměť Básníka. Z Mého Orloje vznikla na základě rozhlasových pořadů realizovaných kolem roku 1997, ale nástin Kuběnova vzpomínání nalezneme již v obsáhlém kalendáriu na závěr mohutného výboru z jeho poezie Krev Ve Víno (1995) a v některých rozhovorech s básníkem, přetištěných v souboru esejů Paní Na Duze (1998). Obsahem je „celý život“ básníka (až do kořenů a vlásečnic rodu, směrem k tomu, co nepamatuje, ale přesto je v něm zapsáno), doba a lidé, přátelé, vrstevníci, životní kolemjdoucí, básníci, výtvarníci, kteří se nejhlouběji vepsali do jeho mysli a srdce, mystérium Kuběnova sídla údělného hradu Bítova atd.
Kuběnova paměť působí bezedně – zdá se, že z ní dovede vylovit naprosto všechno, nic nezapomene, neopomene a nenechá vytratit, kouzelnou hůlkou reminiscencí zpřítomní všechno do nejposlednějšího závanu rozplývající se vůně, akcentu v pronesené větě, nezaměnitelného oparu probouzejícího se či zanikajícího dne, dokáže se zmocnit i toho nejunikavějšího, nepopsatelného zachvění nervů a citů.
Minulost tu vyvstává ve své celistvosti, plnosti – je sice ukončena a uzavřena, ale tím, že byla skutečně prožita, nepomíjí, čas byl alespoň prozatím přemožen. Paměť se Kuběnovi ozřejmuje jako kontinuum onoho, co jsem byl, z něhož roste to, co jsem a co budu – pranešťastný ten, kdo svou paměť nenalézá, kdo za sebou spatří jen úzkostnou prázdnotu!
Autor z pokladu paměti rozdává samozřejmě především v hávu virtuózního vypravěče, oživuje minulost se smyslem pro scénu a plasticitu osob, ukazuje chuť konkrétní dobovosti s její nadějeplností a aktivismem, bujícím ruchem a činorodostí, či opět nahotou ubíjející nivelizace, stupidity a postupující degenerace. Nahmatává lidský rys v jeho významu a vývojové perspektivě, spojuje dílo umělce s jeho charakterem, ukazuje, jak z něj vyvěrá a roste, dílo mu splývá s osobností, jež do tvorby vkládá to jediné, co vlastní, a může tedy dát – sebe.
Přes přímost a jednoznačnost vlastních východisek neklesá k paušálním soudům a apodiktickému tónu („přes všechny hrůzy byli naši – jiné jsme neznali – my jsme je milovali,“ hlásí se k juvenilnímu náhledu na české autory padesátých let – s. 146). Ostatně Kuběna, tento předkoncilový, ultramontánní katolík a ctitel Pia XII. jako „posledního papeže“, je někdy až explicitně extrémní, ale nikdy a nikde fanatik. Jeho paměť, snad opřená i o deníky, působí přesně i co do fakticity (jen drobné chyby: Palivec se nevrátil z vězení až roku 1967, I. Diviš nebyl mimo vlast jen „tucet let“). Obrací se ke čtenáři obecnému, jemuž je občas ochoten vysvětlit věci z gruntu („Tehdy vládla ulice, slovo němec se muselo psát s malým n, a hrát se nesměl ani Beethoven.“ – s. 23), ale jinak mu při vstupování do svého světa a textu v zásadě nic neusnadňuje.
Kuběna je bytostný rétor. Chrlí ze sebe dlouhodeché a široce rozbíhavé věty a souvětí, s mnoha vsuvkami a digresemi, z důkladně zmapovaných meandrů se vrací do hlavního toku; jeho věta je architektonicky klenutá, ale též s gustem převalovaná na patře, věta, která dlouho zůstává vězet v chuťových buňkách, aby ale hned vybídla k dalšímu doušku, hutná, výživná, jejímž úkolem je nasytit. Autor neváhá použít bezprostřední obrat z jazyka neučesaného, pak zapomenutou půvabnou floskuli a zas hned apartnost, neologismus či okazionalismus – jeho okázale svérázný pravopis je až popuzující, leč Kuběna si prostě ve všem stojí za svým. Pevnou součástí jeho světa a výrazu je i emfáze, exaltace (někdy na pokraji snesitelnosti a únosnosti svou zalykavou sebedojímavostí, prudkou rozcitlivělostí, na něž je třeba se nejprve připravit a vyladit, aby neuvedly do rozpaků), a přirozeně i patos (většina kapitol a medailonů ústí v závěrečné vyznání, oslovení, oslavení). Patos, ač někdy přeexponovaný, tu znamená vůli a snahu odlepit se od země, vzlínat, letět; splynout se svou odevzdaností Vyššímu a stát se svým sebepřekročením.
Nelze vynechat jedno z ústředních Kuběnových témat – hledání jeho erotické identity, sebenalezení a potvrzení v homoerotice a vůbec jeho vnímání erótu. Erós autor nazírá v lidech, vztazích, dílech, v údělu, vyhledává jej a objevuje, zabředává do něj i oprošťuje se, a zas ochotně podléhá. Revokuje nezapomenutelné milostné iniciace a intimní společenství. Vytváří si svou osobitou teologickou mystiku homosexuální milenecké dvojice, jejíž připodobnění k Muži a Chlapci, Bohu a Adamovi, Otci a Synovi je z hlediska ortodoxie bezpochyby heretické, ale silné a jímavé. Chce vidět svého milovaného „ne takového, jak se snad měl jevit světu – a třeba i sobě, ale jen takového, jak mi byl v hloubi srdce zjeven“ (s. 290). V tom bude asi i podstata Kuběnova erotického fluida (vulgárně řečeno, jeho milostných úspěchů); neodolali mu ani muži, jejichž orientace patrně nebyla tak jasně vyhraněná jako ta jeho. Snad jsou to choulostivé úvahy, ale právě že na ně erotika nebere ohled a jde si svou cestou, u Kuběny i kohokoli jiného. A Kuběna na půdě homoerotiky ostatně přijímá i své nové jméno.
Autor se skoro odjakživa pohybuje v mýtu, v zázračnu, neboť „beze snu, bez mythu nebylo možno žít“ (s. 50). Jeho součástí bylo i reflektované sebepojetí, utváření vlastní osobnosti lidské i básnické. Od dětství se setkával s příznaky své vyvolenosti, později se poznal v úloze „magnetu“, magicky vtahujícího do sféry svého vlivu druhé, přitahujícího i přitahovaného. „Cestu ke mně si teprv musel najít“ (s. 325), poznamenává na okraj jednoho vztahu s přídechem skoro olympanským.
Jenže umění je pro něj život a život je umění, hédonismus i muka, lahodná závrať i svíravá bolest. Umění se mu stává spatřeným ideálem a tíhnutím k němu, poutí za ním. Odpuzuje ho a oškliví se mu bohéma a veškerá tvůrčí nedbalost, lehkovážné marnění talentu, rozměňování na drobné, nevystojí pojetí umění jako pouhé hry. Tvorba se musí dotýkat hranice, z jejíhož náspu hrozí propadnutí či zřícení, jiným jde jen o záměry, „mně šlo o život!“ (s. 334). Záleží na nás, jestli to básníkovi uvěříme. Ale jedno je jisté: ten, koho si Kuběnovy nájezdy alespoň někdy beznadějně nepodmaní, musí mít uši ucpané, srdce hluché a krev rybí.
Autor je literární kritik.
Jiří Kuběna: Paměť Básníka. Z Mého Orloje.
Host, Brno 2006, 456 stran.