V kopání aspoň rovnost?

Deníku Blesk nelze upřít počestnost, skromnost a nejméně ještě jednu zásluhu. Bez deníku Blesk by patrně byly veřejné záchodky komunální i ty hospodské mnohem počmáranější neslušnými nápisy, než jsou dnes. Zrušení Varšavské smlouvy, rozpadu federace, vedoucímu k ochabnutí jazykové tvořivosti mladých mužů, zrušení povinné vojenské služby a naopak založení a vytrvalé existenci Blesku děkujeme za to, že na zdech pánských záchodů je dnes neslušné četby mnohem méně, než bylo v dobách rudého jařma. Počestnost je ale ještě důležitější. Deník Blesk je počestný jako ta žena, která pestrým líčením a lesklým oděvem nejen nezastírá, ale přímo ohlašuje své povolání. A deník Blesk je skromný, neboť ho nikdy nenapadlo cpát se do kategorie zvané seriózní deníky. Takovou skromnost třeba Právu připsat nelze. Nebylo by nic špatného na tom, že vydání ze 4. ledna kraloval první straně titulek „ČSSD nabízí ODS třetí pokus na vládu“. Vazba „pokus na vládu“ je sice nezvyklá, ale rozhodně ji nelze označit za neseriózní. Také další dva titulky první straně Práva slušely; byly to tyto: „T. naznačil, že čeká s T. dítě“ (jména zkrácena autorem Přešlapu) a „Vyhazovač striptýzového baru zabil fackou hosta“. Podobně Právu téhož dne slušelo, že věnovalo mnoho místa a pěknou barevnou fotografii hypotetickému dítěti na straně dvě. Totiž – ono by to Právu všechno slušelo ještě víc, kdyby se nenechávalo uvádět ve výčtu seriózních deníků. Právo v této neskromnosti není ovšem mezi českými deníky samo, a tak možná bude dřív nebo později třeba zavést do mediální teorie ještě kategorii deníků hyperseriózních. Na vydání Blesku ze 4. ledna mohla čtenáře mrzet jen jedna věc. Otázce hypotetického dítěte se podle svého poslání věnoval ještě obšírněji než Právo. Nikdo, kdo přišel toho dne pro cokoliv do trafiky, to nemohl přehlédnout. To je v pořádku. Jak se dočítáme (již na internetových stránkách deníku), hypotetického tatínka dítěte, vzešlého z poslaneckého klubu jedné strany, sledoval fotograf Blesku v pražské Dušní ulici. Zde T. začal fotoreportérovi „běsníc vyhrožovat“. Zde ke vší chvále Blesku dodejme, že se svými čtenáři souzní i v tom, že se s přechodníky nepáře. Ale to už bude chvála poslední, pro jistotu, aby deník nezpychl. Je totiž Blesk i za co kritizovat. Barevný deník žádal od politika T. zadostiučinění za to, že reportérovi, usazenému v autě, řekl „Zabiju tě!“ a zároveň „si ulevoval kopanci do vozu a automobil poničil“. A to zadostiučinění neměl Blesk žádat, tím si trochu pokazil dobrou pověst. Přehnaný smysl pro spravedlnost by sice mohl vést k názoru, že má-li reportér právo sledovat politika v soukromí, má politik právo mu kopnout do vozu, ale to by mohl leckdo – a právě z členů strany, jejímž je T. předsedou – považovat za ohrožení svobodného přístupu k informacím a svobody projevu. Proto by měl Blesk projevit aspoň uznání: kdyby politici neměli milostné vztahy matrikou nepodchycené, kdyby nekopali novinářům do aut a věnovali se jenom politice, nejeden počestný, skromný, ba i seriózní deník by zanikl.