Ještě v průběhu francouzské předvolební kampaně zdůraznila Ségolène Royalová význam sociální ekonomiky v oblasti regionálního rozvoje, tvorbě nových pracovních míst a podpoře sociální koheze. Vítězný kandidát na prezidentský post Nicolas Sarkozy zase ocenil především její roli při odstraňování problémů, na které trh ani stát žádná řešení nenabízejí. Jak takzvaná sociální ekonomika ve skutečnosti funguje a co to vlastně je?
Za organizace sociální ekonomiky jsou v kolébce tohoto termínu – ve Francii považována družstva, sdružení, nadace a vzájemně prospěšné organizace: mutuelles. Jejich společným kritériem má být služba společnosti, a nikoliv hromadění zisku, jak je tomu u běžných firem. Vznik sociální ekonomiky je obecně chápán jako odpověď na krizi sociálního státu a je úzce spjat s otázkou boje proti sociální exkluzi. Proto jsou za její typické zástupce považovány především sociální podniky, které se zabývají začleněním znevýhodněných skupin na trh práce. Má být i jednou z odpovědí na problémy, které s sebou nese stárnutí populace a nezaměstnanost. Jak ve Francii, tak i u nás jsou jedním z vůdčích aktérů prosazování tohoto konceptu družstva. Družstva jsou totiž založena na hodnotách svépomoci, vlastní odpovědnosti, demokracie, rovnosti, spravedlnosti a solidarity.
Opravdoví družstevníci
Ve Francii se setkáme s podobnými druhy družstev jako v ČR: zemědělskými, bytovými, výrobními, spotřebními a úvěrovými/kreditními družstvy. Zvláštním rodícím se typem družstva je Coopérative d’emploi et d’activité (družstvo zaměstnání a činnosti). Umožňuje lidem, kteří přijdou se zajímavým projektem, aby si jej pod jeho záštitou vyzkoušeli. Tvůrce projektu svěří družstvu jeho administrativní řízení, může využít logistiku družstva, jeho materiální prostředky, zkušenosti i kontakty na trhu. Zároveň využívá výhody statutu zaměstnance družstva s veškerou sociální ochranou. Zůstává přitom majitelem své ochranné známky a klientely a může družstvo kdykoli opustit. Dalším speciálním typem družstva, které nese již přímo v názvu společenskou prospěšnost, je Société coopérative d´intérêt collectif (SCIC – družstevní společnost kolektivního zájmu). Podstatným a specifickým prvkem SCIC je možnost zapojení různorodých aktérů: zaměstnanců, dobrovolníků, klientů, místní samosprávy, sdružení a dalších. Takovéto zapojení umožňuje zakořenění aktivit SCIC v regionu, v němž působí. Logicky totiž platí, že čím více aktérů z daného teritoria je zapojeno, tím více stoupá pravděpodobnost, tím lépe bude naplňován kolektivní zájem. Tento prvek považují za velmi přínosný i zástupci českých výrobních družstev invalidů, a proto byl začleněn i do českého návrhu zákona o sociálních družstvech, který je součástí připravovaného paragrafovaného znění nového obchodního zákoníku. Pokud je však do družstva zapojena i místní samospráva, je nutné dávat pozor na uchování jeho autonomie. Zákon o SCIC s touto eventualitou počítá, a proto stanoví, že účast místní samosprávy a jejich sdružení nesmí přesáhnout 20 procent kapitálu SCIC. Tím je zamezeno dominanci místní politické reprezentace.
Do kategorie družstva splňujícího veřejný či kolektivní zájem lze v současnosti v České republice zařadit výrobní družstva invalidů (VDI) – tedy družstva, jehož zaměstnanci jsou ve více než 50 procentech případů zdravotně postižení. VDI, jejichž obdobu ve Francii nenalezneme, jsou tak početně největším zaměstnavatelem osob se změněnou pracovní schopností, které jsou ohroženy sociální exkluzí. Po roce 1990 sdružoval Svaz českých a moravských výrobních družstev (SČMVD) asi 32 VDI. V současné době je členem svazu 47 družstev tohoto typu. Výrobní družstva invalidů mají různou podobu: patří mezi ně malé chráněné dílny i vyspělé moderní a specializované firmy. Dá se říci, že v podmínkách České republiky tvoří výrobní družstva invalidů „zárodky“ družstev sociálních. Sama také iniciují návrh zákona o sociálních družstvech. Podle Karla Rychtáře, ředitele Odboru výrobních družstev invalidů SČMVD, existuje v současnosti již 4–5 družstev, která lze nazvat „opravdovými sociálními družstvy“.
Peníze především
Rozvoj družstev v České republice komplikuje mimo jiné skutečnost, že zde zcela chybí družstevní bankovní sektor. Ten je naopak ve Francii velmi silně zastoupen. Reprezentují jej velké družstevní banky, jako například Crédit Agricol, Crédit Mutuel, Crédit Coopératif, které byly původně založeny na principu vzájemné kolektivní pomoci. Nyní ale plní víceméně stejné funkce jako běžné banky a dominují bankovnímu sektoru ve Francii. V současnosti začínají družstevní banky ovládat také trh s pojištěním a spravují již například dvě třetiny životních pojistek v zemi. Objevují se ale obavy, reflektované například 6. února 2007 v článku listu Figaro nazvaném „Jak pojišťovny blokují svůj trh“, aby banky úplně neztratily svá družstevní specifika a nestaly se pouze klasickými finančními ústavy.
Mimo půjčky existuje pro družstva ve Francii i u nás pět hlavních finančních zdrojů: prodej výrobků a služeb, členské příspěvky, dary, daňové úlevy a státní subvence. Dále také mohou využívat podpory ze strukturálních fondů EU. Ve Francii mohou být příjemci přímých dotací od státu a daňových úlev pouze ta družstva, která mohou prokázat aktivity v sociální oblasti. V ČR se daňové úlevy týkaji pouze Výrobních družstev invalidů.
Pokud se projektům sociální ekonomiky nepodaří získat půjčku od družstevních nebo soukromých bank, třeba proto, že podle nastavení kritérií většiny bank nemají projekty sociální ekonomiky dostatečné garance (konkurenceschopnost, ekonomickou životaschopnost apod.), musejí hledat jiné možnosti financování. Jednou z možných cest je, že se organizace spojí a využijí společné fondy, nebo se společně s většími zárukami obrátí na banku. Z tohoto důvodu vytvořila ve Francii družstva spolu s ostatními podniky sociální ekonomiky speciální organizace, které jim pomáhají naplňovat jejich kapitálové potřeby. Mezi takovéto financující organizace patří například Caisses d’Epargne – spořitelna se statutem družstva, jejímž posláním je podporovat obecný zájem, a to především místní rozvoj a sociální ekonomiku. Síť družstev si vytvořila i svou vlastní organizaci za účelem podpory družstev – SOCODEN (Société Coopérative de Développement et d’Entraide – Družstevní společnost pro rozvoj a vzájemnou pomoc). Podobným alternativním zdrojem nabízejícím zvýhodněné úvěry je v České republice pouze Fond dlouhodobého úvěru, spravovaný Svazem českých a moravských výrobních družstev.
Kromě finančního zázemí a legislativy se v obou zemích významně liší především obecné vnímání družstevnictví i konceptu sociální ekonomiky. Družstevní sektor v České republice si stále v očích veřejnosti nese stigma z komunistického období. A ani neblahé zkušenosti se znovuvzniklými kampeličkami (družstevními záložnami) dobrému obrazu družstev nepřispěly. Nově uplatňovaný koncept sociální ekonomiky by měl družstevnictví napomoci špatnou pověst zlepšit.
Autorka je absolventka katedry Občanský sektor Fakulty humanitních studií UK.