V A2 č. 30 a 32/2007 psal Martin Cikánek o přínosech a negativech britské kulturní politiky uplynulých let a o tom, čím by se měla Česká republika inspirovat. Diskuse nad tématem volně pokračuje v tomto článku.
Nikdo nepochybuje o tom, že by stát měl pečovat o kulturní dědictví a ekonomicky racionalizovat správu kulturních institucí, které spadají do jeho péče. Rozpaky a spory vyvolávají především způsoby a míra státní podpory živého umění. Proto je vcelku logické, že v podpůrném zdůvodňování postupně dospěli jak žadatelé, tak samotné ministerstvo a evropské orgány k sociálně-ekonomickým argumentům o takzvaných multiplikačních efektech uměleckých a kulturních produkcí, čímž jsou míněny právě ony vedlejší přínosy, které se vztahují na nárůst tržeb průvodních služeb i zaměstnanosti v místě, kde se kulturní aktivity konají.
Je ovšem fascinující a smutné, jak nová hlediska neobohacují ta stará, ale spíše je vytlačují, a to nejen v hlavách politiků a producentů, ale i u samotných umělců, kteří si, ať už z naivity či z jisté vypočítavosti, rychle osvojují nová „klíčová slova“ a fráze, které jim jako čerstvá „zaklínadla“ otevírají potenciálně dveře k financím. Najednou i odchovanci kultury šedesátých let, která i v politice zdůrazňovala individualitu tvůrce a funkci umění pro osobní rozvoj, mluví slovníkem, jenž jejich činnost prezentuje především jako společensky užitečný produkt. Potvrdila to například i veřejná diskuse k nové Koncepci účinnější podpory umění 2007–13 nebo běžně používané formulace v grantových žádostech. Zejména tzv. europrojekty se v oblasti umění hemží kumulací těchto nových „zaklínadel“. Argument, že je třeba udržet v obecném povědomí především to, co je pro umění specifické, a tudíž nezastupitelné, tj. základ ve svobodné osobní tvořivosti, názoru a reflexi, která může do času stát zdánlivě i proti představám o společenské užitečnosti, není najednou vnímán jako silný a důležitý. Z okruhu finanční a mediální podpory, zejména evropské, pak vypadávají ti, kterým jsou takové způsoby cizí.
Samotný dnes hojně užívaný termín „projekt“ indikuje zcela jiné kvality než dříve běžné „dílo“, které v sobě tradičně neslo jak řemeslné úsilí, tak zodpovědnost za výsledek. Podobně formují směr uměleckého myšlení další klíčová slova, používaná zejména v evropských programech, jako jsou „mezinárodní výměna osob a produktů“, „integrace“, „adaptace“, „komunikace“, „sítě“..., která jsou vnímána jako žádoucí. Když v takovém prostředí upozorníte i na problematické důsledky mnohonárodnostních uměleckých těles například pro interpretaci stylových detailů domácích tradic (u hudby ve frázování, agogice apod.), tak opět narazíte spíše na jakousi selektivní dobovou hluchotu.
Podobně modifikuje přístup umělců sektor cestovního ruchu, který je argumentem zejména při získávání dotací z tzv. strukturálních fondů EU. A tak, jak ukazuje praxe, se původně zamýšlené festivaly s proporčním zastoupením různých druhů divadla přeonačují v pouliční festivaly s ohňostroji...
Posun v myšlení výrazně dokumentuje předmětná expanze termínu „kreativní průmysl“, který je hojně užívaný právě v britské kulturní politice. Britský Department for Culture Media and Sport definoval kreativní průmysl jako „vycházející z tvořivosti“, což je v pořádku, ale v taxativním výčtu už se ocitl nejen film, nahrávací průmysl nebo hromadná výroba podle řemeslného vzoru, nýbrž i třeba performing art a řemeslo jako takové. Materiál UNESCO, který se odvolává na tento zdroj, pak ve svém materiálu Understanding Creative Industries zahrnul do definice „veškerou kulturní a uměleckou produkci včetně živé a produkované jako jednotlivé kusy (individual units)“, přičemž ve všeobecném úzu je přece průmysl svou podstatou hromadnou výrobou, byť podle individuálního uměleckého vzoru.
Do jakých pekel nás tento sémantický nesmysl vede? Průmysl je v evropském teritoriu regulován. Možná zařadíme své hrnečky s dekorem z Valašska do špatné kategorie a budeme mít problém. Možná naše jeviště nebudou splňovat rozměrové a hygienické normy a počet představení a koncertů překročí standard regionálních kulturních služeb...
Trochu mne uklidňuje, že extrémní přístupy se u nás obvykle neprosadí, ale projdou cimrmanovskou revizí.
Autorka je členka České komise pro UNESCO.