Může se zdát, že vystavovat architekturu je velmi snadné. Budova jako by byla pro mnoho lidí snáze uchopitelným objektem než obraz nebo socha. Jenže právě to její předvádění spíše komplikuje.
Základní otázkou v diskursu o vystavování architektury je, zda výstava může simulovat – samozřejmě především u realizovaných projektů – skutečný stav, jakým způsobem a jak dalece. Žádná virtuální realita nemůže nahradit zážitek reálného setkání a prožitek s architektonickým dílem, ať už v podobě rodinného domu, veřejné budovy, parku či urbanismu města. Z toho vyplývá, že ideální prezentací je odborná exkurze, což zase občas bývá velmi složité u rodinných domů, kdy si někteří majitelé, asi i oprávněně, chtějí zachovat soukromí svého prostoru. Výstavní projekty jsou v dnešní době více zaměřené na širší odbornou a laickou veřejnost. Odborník pohybující se na poli architektury má více zdrojů k seznámení s objektem svého zájmu či studia (publikace, internet, osobní návštěvy atd.).
Klasika, či digitál?
Otázka prezentace architektury klasickým výstavním počinem vystává s nástupem digitálních technologií a především globálním používáním internetu od konce 20. století. Massimiliano Fuksas, přední italský architekt, nazval 7. mezinárodní bienále architektury v Benátkách v roce 2000 prvním bienále v digitální éře. Na komunikační internetové dálnici je návštěvník stále „in“ a permanentně si užívá aktuální výstavy všeho, co vzniklo, vzniká či vznikne. Sám si může nakombinovat své téma, provést dokonalý průzkum daného problému. Vedle toho existují i internetové galerie, které tuto simulaci či výběr provedou za vás. I u nás již úspěšně existuje projekt tohoto typu – www.galerie.net, který vedle prezentace na webu vydává k těmto výstavám i katalogy. Náklady na druh takovéto prezentace jsou o řád nižší než provoz kamenné galerie, která, pokud chce zaujmout, musí připravit atraktivní spektákl, vytvořit virtuální realitu především za pomoci nových médií a technologií. Musí divákovi vyjít vstříc. A jsme u současného merita věci, kterým jsou finanční zdroje.
Obsah a finanční zdroje
Aby výstava zaujala, měla by splnit několik základních cílů. Tento výchozí stav výborně formulovala zakladatelka berlínské galerie Aedes Kristina Feireissová, když pro Holandský institut architektury (NAI), který vedla v letech 1996–2001, připravovala výstavní strategii: ta by měla obsahovat informaci, konfrontaci, provokaci, stimulaci a zábavu. NAI byl v této oblasti průkopníkem a připravil několik fantastických exhibicí předních světových architektonických studií a kolektivních, historických i tematických projektů. Vše bylo založeno na kvalitě kurátorského týmu, ale také na obrovských finančních možnostech. Tato proklamace architektury pokračovala i za ředitelské taktovky Aarona Betského, kdy však již v posledních letech finanční podpora od státu nebyla tak štědrá, což se projevilo i na výstavním programu či výpravnosti výstav. Finanční zdroje jsou základem. Kurátorský tým, architekt či designér výstavy může představit vynikající koncept, který však bez dostatečné finanční podpory pro realizaci zůstane pouze v podobě idejí. Výstava architektury je svým zaměřením především ideová, nikdy nemůže nahradit realitu a ani by se o to neměla pokoušet. Je jakýmsi architektonickým kontextem, občas i zkušebním polem pro budoucí projekty. Tak k tomuto tématu přistupuje například přední newyorské studio Asymptote, pro které je výstava zkušebním polem či laboratoří.
Výstava jako hra
Jak říká Kristina Feireissová, architektonická výstava je jako hra. A ke každé hře potřebujeme pódium, herce, ale především publikum, které výstavou oslovujeme. A to je jedna z dalších důležitých otázek, která je spojena s otázkou finanční. Každá instituce, architekt, kurátor či designér výstavy chce zaujmout co nejširší publikum, představit svoji ideu způsobem, který nejvíce osloví. Díky digitálním technologiím a internetu je dnes možné téměř vše. Samozřejmě ne v našich podmínkách, kde finanční zdroje jsou velmi omezené a o prezentaci architektury se zde starají malé subjekty místo tradičních státních galerijních institucí, které to mají v popisu práce. Je to stav české vizuální kultury, který je ovlivněn mnoha momenty, jež silně korespondují s politickým vývojem a kvalitou politických a kulturních elit. Oprávněně je třeba se ptát, zda je nutné snažit se publikum zaujmout opulentními výstavními kreacemi, zda nestačí minimalisticko-historický koncept kresby, modelu, možná doplněný fotografií. Myslím si, že tato poloha je vhodnější při práci s historickým materiálem. Současná architektura by se měla prezentovat v podobě esencí, konceptů a hry. Je nutné diváka či návštěvníka vtáhnout do hry, vytvořit prostor pro asociaci, očekávat jeho reakci. Je to svým způsobem diskurs nad stavem současné architektonické produkce, do níž je nutné zapojit i developerské subjekty, které jsou jedním z nejdůležitějších hráčů této scény; ony umožňují výstavním idejím proměnu v realitu. Koncepce výstavy je dána strategií výstavní instituce či filosofií prezentace daného architektonického studia – i když každý architekt by rád pro svoji výstavu vyprojektoval svůj specifický prostor, zhmotnění svých vlastních architektonických vizí.
Výrazným počinem v našich podmínkách byly v tomto směru dvě výstavy – specific projects, konané v Galerii Jaroslava Fragnera: výstava Remixy pražsko-chebského studia A 69 a Quekraft Bar vídeňského ateliéru Quekraft. Tyto výstavy nelze srovnávat například s projekty, jako byla prezentace přední světové architektky Zahy Hadid ve vídeňském MAK, výstavní turné švýcarských architektonických star Herzog & de Meuron či exhibice gurua moderní architektury Rema Koolhaase v berlínské Národní galerii, v budově od architekta Miese van der Rohe. Ale byly to pokusy o navození otevřené atmosféry pro konzumenta výstavy, snaha zapojit ho do této hry, a to ne pouze didaktickou formou.
Prostor
A jsem u další otázky. Prvotním východiskem při přípravě výstavního projektu je prostor. Pro současnou architekturu je ideální čistý, neutrální, nezatížený historickými vrstvami. Někteří architekti rádi vstupují do dialogu s dějinným geniem loci, ale většinou to nese komplikace a zvýšené finanční náklady. Intervence do prostoru je základem architektury, ale dost často se komplikuje překrýváním vrstev daných historickým kontextem, což ztěžuje čtení jak původní myšlenky výstavy, tak také filosofického názoru architekta.
Vysoce sofistikovaná je prezentace architektury jako uměleckého díla sama o sobě, například každoroční výstavní pavilony Serpentine Gallery v Londýně (Toyo Ito, A. Siza, O. Niemeyer, Zaha Hadid, Rem Koolhaas) nebo Hotel Everland, architektonický bonbónek v podobě revival space na cyber culture šedesátých let, nacházející se na střeše Galerie für Zeitgenossische Kunst v Lipsku.
Velmi významným a důležitým prostorem pro setkávání s architektonickou produkcí jsou velké mezinárodní přehlídky, například bienále v Benátkách, Sao Paulu, Rotterdamu či trienále architektury v Lisabonu, kde dochází k střetu idejí i k širšímu diskursu nad stavem současné architektonické produkce.
Zdařilým, u nás ne tolik známým, ale velmi podnětným projektem tohoto typu jsou výstavy Entry, které se konají v německém Zollvereinu, v prostorách bývalých dolů, kde dochází ke konverzi průmyslem zničeného území. Návštěvník je jednak konfrontován s industriální architekturou, jednak s několika tematickými projekty z oblasti architektury a designu. U nás je podobně zaměřeno Bienále industriální tvorby, které také pomáhá zachraňovat industriální architektonické dědictví.
Česká situace
Na závěr tohoto letmého nastínění problému je třeba připomenout, že u nás, v zemi s tak silnou architektonickou tradicí, neexistuje muzeum architektury či organizace, která by se tomuto tématu věnovala v takové šíři a s takovou péči, jak si zaslouží. Aktivity na tomto poli jsou velmi roztříštěné, nekoordinované a pro laickou veřejnost dost špatně čitelné. Je pozitivní, že o prezentaci architektury se stará stále více subjektů, především z okruhu studentů a mladé architektonické generace. Myslím si však, že impuls ke kvalitě prezentace by měl být vydán silným finančním a galerijním subjektem, který by mohl organizovat velké výstavní projekty, jaké jsou realizovány v sousedních „západních“ zemích.
K tomu je však důležitá kulturní politika státu, která si po ztrátě genetického kódu od druhé světové války neuvědomuje, jak důležitou roli architektura zaujímá v našem každodenním životě. Dokladem je současná kauza výstavby Národní knihovny. Jak říká architekt Renzo Piano, špatnou televizi můžeme vypnout, špatný koncert můžeme opustit, špatnou výstavu nemusíme navštívit, ale špatný dům, ten se musí komplikovaně bourat. Což je však obrovský problém při špatném urbanistickém konceptu.
K tomu, aby k těmto negativním procesům nedocházelo, by měly přispívat i architektonické výstavy, které by sloužily jako určité vodítko na této, v současnosti u nás dosti hrbolaté cestě.
Autor je historik umění, ředitel Galerie Jaroslava Fragnera v Praze.