Ten, kdo se v České republice hlásí k tomu, že usiluje o spravedlivější světové uspořádání a rozdělení bohatství, poněkud riskuje. Může být v lepším případě označen za naivního blázna a v tom horším za kryptokomunistu. Přitom se takový člověk chová ve skutečnosti úplně konformně. Co už by mělo být více předmětem všeobecné shody než to, na čem se shodlo 189 hlav států nebo jejich zástupců?
Samozřejmě je možné namítnout, že to tito státníci (včetně českých) nemysleli na svém Summitu tisíciletí před deseti lety úplně vážně. S podobnou výhradou již ale tehdy zástupci vlád počítali a pokusili se ji vyvrátit tím, že si přesně vyčíslili úkoly. Do roku 2015 by se měl podle jimi schválených Rozvojových cílů tisíciletí snížit na polovinu počet extrémně chudých lidí (žijících z prostředků rovnajících se jednomu dolaru za den anebo nižších), na polovinu by se měl snížit i podíl lidí trpících hladem, všem dětem by se mělo dostat základního vzdělání, o dvě třetiny by měla být snížena míra úmrtnosti u dětí mladších pěti let, na polovinu by měl být snížen podíl lidí, kteří nemají trvalý přístup k nezávadné pitné vodě, úmrtnost matek při porodu by měla klesnout o tři čtvrtiny atd.
Na setkání OSN, které začalo letos 20. září v New Yorku a mělo plnění plánu prověřit, tak letos přijížděla většina zástupců vybavena statistikami, kterými chtěli podpořit buď své tvrzení o tom, že jsme při budování spravedlivějšího světa na dobré cestě, nebo naopak poukázat, že právě k nim je potřeba nasměrovat pozornost a peníze. Zástupci OSN a Světové banky přišli s optimistickým prohlášením, že se plnění prvního z cílů, který se týká snižování počtu chudých lidí, celkem daří. Globálně prý počet lidí žijících pod hranicí chudoby klesl z 1,9 miliardy na 1,4 miliardy. Do školy se v roce 2008 podle stejného zdroje nedostalo asi 69 milionů dětí, což je velký pokles proti roku 1999, kdy do školy nechodilo 106 milionů dětí.
Oponenti naopak tvrdí, že prezentovaná čísla jsou zavádějící. Podle nich ke skutečně významné redukci počtu chudých došlo ve sledovaném období jen v Číně, Vietnamu a Brazílii. „Světová banka nejenže systematicky podhodnocuje chudobu ve světě – zřejmě proto, aby mohla ukázat alespoň nějaký úspěch, když tvrdí, že je institucí bojující s chudobou –, ale také se schovává ve stínu Číny,“ prohlašoval v médiích před summitem Robert Bissio z mezinárodní sítě Social Watch. Reálné množství lidí žijících celosvětově pod hranicí chudoby přitom odhadoval asi na 4 miliardy, což je absolutní většina světové populace.
Diskuse o přesných číslech však ve skutečnosti spíše zamlžuje podstatu problému. Tou není otázka, zda náhodou nemá OSN příliš velké ambice, což bylo téma, se kterým do New Yorku podle informací dostupných do uzávěrky článku odjížděl Václav Klaus. Postoj, který se snaží sugerovat, že by bylo lépe, kdyby se staral každý jen sám o sebe, je ve světové politice zcela nepřijatelný a marginální. Jádrem problému, na kterém není možné najít shodu, je spíše to, jak by se mělo onoho statisticky definovaného lepšího světa dosáhnout. Spravedlivějším obchodem, větším přesouváním peněz od bohatých k chudým nebo světovou revolucí? Neoliberálové tvrdí, že dosavadní (částečné) úspěchy v boji proti chudobě lze přičítat volnému a globálnímu trhu, díky němuž se například snižují ceny potravin. Jak ale do této argumentace zapadá skutečnost, že jsou těmi nejúspěšnějšími potlačovateli chudoby právě státy, o nichž lze těžko hovořit jako o tržně liberálních (Čína, Vietnam nebo Brazílie)?
Lze vůbec spravedlnost měřit makroekonomickými daty? Možná souvisí spíš s tím, jak se lidé cítí. Chilský ekonom Manfred MaxNeef, autor knihy From the Outside Looking In: Experiences in „Barefoot Economics“ (Pohled zvenku. Zkušenosti s „bosou ekonomikou“, 1981), tvrdí, že ke spokojenosti lidé potřebují, aby bylo uspokojeno jejich deset základních potřeb. Kromě nutnosti zajištění fyzického přežití je to i potřeba odpočinku, svobodné volby, uznání od ostatních, ochrany před živly i zločinem, potřeba srozumitelnosti světa, kreativního života, transcendence a participace. Na takové kategorie však státníci nyní v New Yorku neměli ani ambici dosáhnout. Zatím jde v tom budoucím spravedlivějším světě o pouhé přežití.