„Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy,“ tvrdí naše ústava. Ale jak většina z nás ví, není to pravda. „Česká republika je (…) demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. (…) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon,“ říká také. Ale realita se s ní neshoduje. To jí pochopitelně nelze klást za vinu. Má přece jen přinášet vizi státu.
Se vznikem České republiky a přípravou její ústavy před necelými devatenácti lety nenápadně prohrávala hesla o nepolitické politice a někdejší občanská fóra a hnutí upadla do bezvýznamnosti. Po revolučním nadšení vydržel ještě chvíli důraz na lidská práva a občanskou angažovanost a jejich propagátor dlel celé desetiletí na Pražském hradě.
Navrch ale získávala hesla jiná. Hovořila vlastně – jak překvapivé – o normalizaci. Není správné hledat nové cesty. Je třeba se vrátit k normálnímu kapitalismu, jako je na Západě. Výrobci budou mezi sebou soutěžit a my si vybereme to nejlepší zboží za nejnižší cenu. Konec regulací přinese prosperitu. Zmenšíme stát a ono už se o sebe všechno postará samo. A podobně to bude s politikou. Strany mezi sebou budou soutěžit ve volbách a lidé si z nich vyberou ty nejlepší představitele. Jak prosté. Hlasatel této prostoty sedí na Hradě dodnes. A jeho mandát vyprší 7. března 2013.
Politický systém ale mezitím prošel obrovskou proměnou. Oficiální vládní dokumenty a dokumenty bezpečnostních složek (nemluvě o médiích) hovoří o tom, jak rozhodování ve státě ovládají ve skutečnosti malé skupiny lidí, které se ke státu přisály a nechtějí se pustit. Ovlivňují či si přímo vytvářejí veřejné zakázky, vyhlodávají díry v zákonech, jež jim umožňují okrádat stát na daních, ovlivňují policii i státní zastupitelství, nechávají si vyplácet dotace, které chybějí jinde. Ke své moci přišly právě prostřednictvím politických stran. Vlastně s těmi velkými politickými stranami splývají, jsou jedno a totéž.
I toto poznání vedlo mnohé voliče k tomu, že v minulých volbách dali tolik hlasů nové a jakoby nové politické straně. Vzali vážně sliby o boji proti korupci, sliby o zprůhlednění politického systému. Teď jim vláda, v níž jsou (skoro)nové strany zastoupeny, ve své Analýze zprůhlednění financování politických stran říká: víme, že systém je netransparentní a nahrává korupci. Napravíme to do 1. 1. 2014, ale ještě nevíme přesně jak. Zpráva také ukazuje, že oficiálně do politických stran jen za minulý rok nateklo přes 850 milionů korun, a to především ze státního rozpočtu. Jenže ani tyto obrovské částky (nemluvě o zřejmě podstatně vyšších částkách plynoucích ze zapojení do korupčních schémat) nepomohly systém dostatečně promazat.
„Tahle vláda do roka padne,“ tvrdil mi loni v létě jeden dobře informovaný zakládající člen ODS. Jenže ani přes korupční skandály, programové neshody v koalici a antisociální reformy k žádnému pádu nedochází. A předseda opoziční ČSSD Bohuslav Sobotka to do médií vysvětluje tím, že „se všechny tři vládní strany nových voleb velmi bojí“. Jenže už nedodává, že ČSSD se jich bojí také.
„Žádné volby nebudou, máme 360 milionů dluhů,“ vysvětluje v kuloárech člen blízký vedení sociálních demokratů. Samozřejmě ale nemluví o těch předčasných parlamentních. Reaguje na připomínku, že ČSSD prosazovala přímou volbu prezidenta, kterému za politicky krátkou dobu končí mandát. Teď, když vláda do parlamentu konečně předložila novelu ústavy, která by přímou volbu umožnila, ČSSD se začala ošívat.
Skutečnou soutěž politických stran, v níž by mohli předstoupit lidé, kteří by na další desetiletí nabídli novou ideu, jak by Česká republika a její politický systém měly vypadat, si totiž ČSSD ani další parlamentní strany nemohou doopravdy dovolit. Politický systém se zasekl.