Od začátku nového roku budou zvýšeny daně na potraviny, vodné a stočné, teplo, městskou dopravu, knihy a časopisy, léky (navíc ty do padesáti korun přestanou hradit zdravotní pojišťovny), jakož i povinné minimální odvody na nemocenské i důchodové pojištění, naopak omezena bude možnost získání podpory v nezaměstnanosti. Ve výčtu změn, které dopadnou zejména na chudé, nízkopříjmové či nižší střední vrstvy, by se dalo pokračovat ještě dlouho. Největším překvapením na sklonku roku přitom není, že vládní koalice tyto změny navrhla a prosadila. Spíše skutečnost, že se tak stalo za mlčení nebo přímo souhlasného přitakání právě těch, jichž se nejvíce dotknou. Jak si tento paradox vysvětlit?
Je nepochybné, že přijímání takzvaných reformních opatření bylo zasazeno do kontextu prohlubující se dluhové a ekonomické krize Evropy a bylo často obhajováno nutností zabránit zadlužování dalšímu. V této souvislosti je ovšem podstatné, že ve veřejné debatě výrazněji nerezonovaly alternativní návrhy, které by taktéž napomohly zvýšit státní příjmy, byly by však zaměřeny na bohatší vrstvy společnosti, případně na ty sektory, jež se dnes úspěšně vyhýbají zdanění – třeba banky. Rovněž u úspor byly diskutované a přijímané kroky krajně selektivní. Navíc se zaměřovaly především na sociální oblast, přičemž se vláda leckdy vůbec neobtěžovala podrobněji vyčíslit jejich pozitivní i negativní dopady. Argumentace krizí se jistě nedá podceňovat. I kdybychom ale spolu s příznivci konceptu šokové terapie Naomi Kleinové hlásali, že kdyby finanční krize nebylo, nejspíše by si ji musela Nečasova vláda vymyslet, zvláštní průběh přijímání „protikrizových" opatření a jejich zaměření by stejně bylo nutné vysvětlovat jinak. Možná ještě silněji než zmínky o krizi totiž při prosazování posledních změn zaznívaly argumenty o nutnosti zabránit zneužívání sociálního systému a daňového zvýhodnění.
Pro marxisty jistě nebude obtížné označit akceptaci vládní argumentace zavedeným pojmem falešného vědomí porobené třídy, tedy jako přijetí ideologie vnucené vládnoucí třídou. Budiž, stejně však zůstává otázkou, jak je možné, že na základě uvedené argumentace byly chudobou a nezaměstnaností nejohroženější skupiny obyvatel ochotny přijmout kromě zdražení i následující opatření.
Ti, kdo si dosud řádně platili sociální pojištění, nebudou mít po propuštění nárok na podporu v nezaměstnanosti, pokud po dvou měsících nenastoupí na minimálně placené veřejně prospěšné práce. Jestliže na ně nastoupí a budou mít příjem, o podporu v nezaměstnanosti přijdou také. Pokud si najdou jiné zaměstnání než to, které jim vybere úřad práce, ztratí nárok na podporu na půl roku. Ti, kterým nebyla přidělena placená veřejně prospěšná práce, mohou být po dvou měsících posláni k výkonu neplacené „veřejné služby". Tedy pomáhat zejména při „zlepšování životního prostředí v obci, udržování čistoty veřejných prostranství či pomoci v oblasti kulturního rozvoje a sociální péče". Podoba s trestem obecně prospěšných prací, který byl zaveden v roce 1996, je prý čistě náhodná. Druhý nejpřísnější trest českého právního řádu, který může zahrnovat úklid veřejných prostranství, veřejných komunikací, práci ve prospěch organizací zabývajících se ochranou zdraví, životního prostředí apod., totiž smí uložit jen soud.
Motiv trestu, jenž tvrdě dopadá na ty, kteří jsou v současné situaci na společenském žebříčku nejníže, je ale možná v úspěchu vládní argumentace vůbec nejdůležitější. A svou významnou roli sehrává u velké části veřejnosti a jejího názoru na sociálně vyloučené lokality. S podnětnou teorií chování nízkopříjmových vrstev, která by se dala vztáhnout nejen k přijímání reformních kroků české vlády, ale třeba i k etnickému a sociálnímu konfliktu na Šluknovsku, přišli letos v červnu ekonomové z amerického National Bureau of Economic Research a z Harvardovy a Princetonské univerzity. Politický paradox, jenž vede americké chudé k odporu proti velkorysejší sociální politice a většímu přerozdělování bohatství ve společnosti, vysvětlili pomocí tzv. Last-place Aversion (čili averze k poslednímu místu nebo možná lépe „odporu k černému Petrovi"). Experimenty podle nich potvrzují, že lidé kousek ode dna dávají peníze raději těm, kdo jsou na tom lépe než oni. Prostě proto, aby je ti úplně vespodu nepředběhli. K této taktice ovšem dodávám, že potřeba podržet ty méně šťastné na kolenou nevyhnutelně vede nejen ke zvyšování napětí ve společnosti, ale k růstu rizika, že se mezi nejubožejšími ocitnou i ti, kdo jsou zatím trochu nad nimi.