Bytostní umělci - na oprátce

Nedávný Salon malby v pražském DOXu vzbudil poměrně zajímavý ohlas jak u široké, tak u odborné veřejnosti. To samotné se dá označit za úspěch: DOXu se daří naplňovat strategii otevírání provokativních společenských otázek. Něco podstatného mi ale nedovoluje vnímat tuto akci jako čistě pozitivní počin.

DOX vytvořil prostor pro všechny malíře, nepozval tedy jen tzv. etablované umělce, ale prostě všechny, kteří malují obrazy. Na první pohled se jedná o upřímně přátelský akt a neobvyklý projev důvěry. Demokratičnost tohoto záměru se zdá být nezpochybnitelná, přesto spíše souhlasím s názorem Mileny Bartlové: „Pokud [organizátoři] chtějí tvrdit, že demokracie spočívá v tom, že zahodíme hodnotová měřítka a legitimizujeme jako umělecký výkon vše, co kdokoli přinese, pak, obávám se, demokracii neprospívají. Dáváme-li zaznít hlasu mizerného malířství a legitimizujeme jej vystavením v renomované umělecké instituci, pak zamlžujeme a rozmýváme to, co naopak potřebuje být vyhraněné a zřetelné.“

Výtvarné umění je široký pojem a současné umění k rozšiřování těchto hranic významně přispívá. Od galerijních (a vzdělávacích) institucí proto očekávám, že se budou snažit dlouhodobě zažité kategorie umění změnit, a nikoli konzervovat. Už jen z toho důvodu, že tyto hranice brání chápat současnou i historickou podstatu umění v její komplexnosti. Umění pojímané jako jednotlivé a od sebe oddělitelné kapitoly funguje snad v nákladných encyklopediích, realita je ovšem odlišná. Vzniká problematické neporozumění, na které je možné narazit i na nejvyšších místech kulturní hierarchie. Jde o dlouhodobé vytváření nefunkčních polí, jejichž hranice je uměle vymezována nepřesným zjednodušením.

Vzniklá výstupní informace může zmýlit nejen všechny vystavující, ale také širší veřejnost. Vybízí k chápání umění ne v jeho historickém, společenském a sociálním kontextu, ale v současné době již nefunkčním modu uvažování o umění v oddělujících kategoriích kabinetů – v tomto případě kabinetu malby. Stvrzuje se tím role „bytostného“ malíře. Nejde o malíře (příště to bude třeba „bytostný“ fotograf, sochař), jde o informaci, která u veřejnosti – a tato výstava je určena především pro širokou veřejnost – podporuje přežitý způsob uvažování.

„Bytostný“ malíř tu bude přítomen vždy. To je ale jeho problém. Pokud od dětství vnímáme uměle rozdělené role výtvarného umění (malíři, sochaři, keramici, grafici), pak je to něco jiného, než když takto mluvíme například o kategoriích sportu. Tenis má jednotná pravidla, stejně tak třeba házená – vyjadřuje se nekomplikovaně jediným jazykem, všichni účastníci jsou sice sportovci, ale jednotlivá odvětví se vzájemně neprolínají. U umění tomu tak není. Jeho jazyk se neustále mění, malba najednou může být konceptuální, obraz se dokáže změnit v objekt, divadelní představení v krátkou performanci apod. Je nevhodné utvrzovat někoho v domnění, že existuje jen jeden, „správný“ vyjadřovací způsob. Jistě, řada vystavujících na Salonu se věnuje i jiným uměleckým postupům, tohle ale není informace, kterou bych jako běžný návštěvník na výstavě získal. Naopak, snadno mohu vidět jen roli malby jako média, které se nerozvíjí, a to je pro většinu návštěvníků (bohužel) příjemné – protože potvrzující – zjištění.

Skutečně problematický se mi tento způsob uvažování zdá právě ve chvíli, kdy se mu dostává legitimizace v podobě výstavy v „centru současného umění“, jak to zmiňuje Bartlová. Je jasné, že výsledek tohoto pokusu chápe teoretik umění, kurátor nebo umělec jinak než náš bytostný malíř (a jeho okolí), který nachází v takovémto aktu sebeujišťující injekci. Salon v DOXu se může stát Mekkou právě pro tento druh umělců, kteří sice nikomu neškodí, ale podílejí se na vytváření lidového kýče a dělení umění na srozumitelné a nesrozumitelné. Očividný rozdíl mezi romantickou krajinou na plátně a dejme tomu Kovandovou performancí není nepřeklenutelnou propastí, ale jen malou změnou ve způsobu kladení otázek a estetického hodnocení. Salon malby, obávám se, posiluje „katalogizační“ názor na umění a nenabídl veřejnosti srozumitelnou variantu odlišného pohledu.

Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.