Televize s oblibou reprízuje film s podivuhodným názvem Můj brácha má prima bráchu. Sledovat takový snímek je jistě tak trochu perverzní zábava, ale mám pro něj osobní slabost. V záběrech se totiž často vyskytuje původní komplex budov obchodního a společenského centra Směr na sídlišti Novodvorská v Praze. Podle mne je to jedna z nejzajímavějších sídlištních realizací. V dětství jsme si s bratrem občas hráli s podivnými otáčivými „plachetnicemi“, které stojí v bazénku právě uprostřed zmíněné zástavby. V devadesátých letech prošlo celé sídliště řadou změn a úprav, které také tento komplex zásadně poznamenaly. Poslední rána jeho původní podobě měla přijít před pár lety, kdy mělo být celé náměstí uprostřed objektu přestavěno a „ plachetnice“ – kinetické dílo Dálky sochaře Jiřího Nováka – měly skončit ve šrotu. Krásná mobilní plastika byla nakonec po vyvolaných protestech zachráněna.
Pocit, že vím, co je pěkné, a lákavost možnosti svým vkusem zkrášlit veřejný prostor města jsou oblíbeným a čím dál častějším motorem aktivit našich magistrátních politiků. Je zajímavé, s jakým sebevědomím rozhodují o veřejném prostoru, jak rádi stavějí pomníky svému vkusu. Samozřejmě, pomíjím zde jiné pohnutky.
Pod vedením Milana Jančíka, bývalého starosty Prahy 5, se před několika lety na Tilleho náměstí na Barrandově uskutečnila rozsáhlá rekonstrukce. Při ní byla odstraněna původní architektonická a sochařská výzdoba. Některé části byly demontovány, jiné zničeny. Nedávno byla uveřejněna petice (viz rozhovor s Pavlem Karousem, A2 č. 18/2012) za navrácení těchto soch do prostoru náměstí. Vyvstává tu však otázka, zda je jejich návrat optimálním řešením. Náměstí totiž prošlo výraznou přeměnou, která se zachováním soch vůbec nepočítá. Jejich případné navrácení tak může vyznít v konečném výsledku nepřesvědčivě – původní architektonický prostor, pro který byly určeny, se zásadně proměnil. Šlo o velice kvalitní práce, návrh rekonstrukce s nimi měl počítat a citlivě je začlenit do nové koncepce. Stává se ostatně často, že se radnice rozhodne přeměnit veřejný prostor bez snahy zachovat to podstatné z jeho původní podoby. Výsledkem je pak podivný architektonický „prasopes“, který v podstatě nepotěší nikoho. Z veřejného prostoru se běžně odstraňují původní mobiliáře, sochy nebo objekty, a to i navzdory kritické reakci ze strany odborné veřejnosti nebo i místních obyvatel. Od prvních revitalizací veřejného prostoru z devadesátých let minulého století uběhlo již dost času, abychom se za nimi mohli kriticky ohlédnout. Kolik z nich považujeme i po letech za zdařilé? A nevycházejí z tohoto hodnocení lépe kvalitní rekonstrukce původních záměrů?
Poznat kvalitu věci, rozeznat, co je do prostoru města vhodné a co méně, je schopnost, kterou nezískáte tím, že si doma listujete katalogem nábytkářské firmy. V kulturních městech Evropy má tuto agendu na starosti řada odborníků – architektů, urbanistů, umělců nebo třeba sociologů. Vybavuji si dlouhá vyjednávání hamburských zástupců města s místní iniciativou, která chtěla zachovat obrovský obchodní komplex ze sedmdesátých let. Obě strany zastoupené odborníky se scházely přímo v neudržovaném obchodním domě a debatovaly o jeho budoucnosti. Společně hledaly nejvhodnější řešení. Dovedeme si takovou situaci představit v našich městech?
Tady stačí, aby se politik „nadchl“, a následně se, nikým nerušen, dopustí kroku s dlouhodobými následky. Vyměnit dlažbu v kuchyni je snadné rozhodnutí, není ale vhodné podobnou úvahu aplikovat na městský – a tedy veřejný – prostor. Nepomohou ani zjednodušené stereotypy, třeba že všechno, co vzniklo v období socialismu, je a priori špatné, a pokud to odstraním, bude to veřejností vnímáno jako pozitivní čin. Je to krátkozraké vidění, ze kterého pak plynou takové nápady, jako třeba nechat pokreslit pilíře Nuselského mostu. Narážím na nedávný případ, kdy městská část rozhodla o „vizuální přeměně“ architektonické dominanty města, aniž by ji s kýmkoli konzultovala. Možná by úředníci díky takové prostoduché akci získali politické body a určitě zájem médií. Ke skutečné opravě soch a objektů, které každodenně míjíme, by totiž byla nutná dlouhodobá koncepce a pochopení termínu „veřejný prostor“, a to zdaleka není tak „cool“.
Věřím, že si naší zastupitelé vlastní příbytky vybavují pečlivě a s rozvahou. Přesto bych je rád vyzval: neaplikujte své, často dětinské vizuální představy v prostoru, který patří všem! Není to váš obývák.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.