Nezbývá než bušit na dveře

Galerie hlavního města Prahy patří mezi instituce s největším počtem budov. Galerie po celém světě se přitom snaží mít vše na jednom místě, a nabízet tak komplexní servis. Jak vnímáte snahu Galerie hlavního města i Národní galerie neustále přibírat další budovy, většinou v nevyhovujícím stavu?

Určitě by bylo ideální mít jen jeden prostor, ale k tomu je nutné směřovat v postupných krocích. Zatím se o tomto řešení na pražském magistrátu neuvažovalo. Měli bychom o tom diskutovat, zvážit, jestli chceme zachovat tento status quo, nebo prostory redukovat. Situace v zahraničí je odlišná, podobné instituce pracují většinou s jedinou budovou, se kterou se návštěvníci snadno identifikují. U nás je dlouhodobý trend kumulovat historické budovy pod jednu hlavičku, je to dědictví z totality.

Jak se díváte na plánovanou rekonstrukci Colloredo-Mansfeldského paláce, která se odhaduje na 850 milionů korun? Je to vhodně vynaložená částka?

Vždy to má dvě stránky. Palác rekonstrukci potřebuje. Otázka je, zda je to vhodné místo pro činnost galerie, to je potřeba vyhodnotit. Především je to památkově chráněná budova, kde je způsob využití vždy do značné míry limitovaný. Na druhé straně je to pro Galerii hlavního města zajímavý a rozsáhlý objekt, ve kterém by se dala spousta aktivit sloučit. Mohli bychom pak opustit jiné budovy, které ještě víc omezují výstavní praxi. Třeba by se palác stal oním postrádaným pevným bodem v centru města. Rozhodně je nutné financovat rekonstrukci obezřetně a hledat úspory. Ty jsou možné, pokud se rekonstrukce odehraje po etapách.

Radnice prosazuje nákladné rekonstrukce. Nedozvíte se ale ve chvíli, kdy je budova opravená a má začít sloužit veřejnosti, že na kvalitní program nejsou peníze?

Ano, většinou jde o velké finanční objemy, které pak paradoxně způsobí skomírání dramaturgie. Proto je potřeba jít za výsledkem krok za krokem, křídlo po křídle. Něco se dá využívat i takovým pirátským způsobem, jako se to dělo doteď, jen pod cizí hlavičkou. Ten palác je ale obrovský, mohli bychom některé prostory nabídnout jiným, duchovně spřízněným subjektům. Například katedra dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy nemá vyhovující prostory.

Zcela chybí vizuální tvář galerie – logem počínaje, mizivou propagací jednotlivých prostorů konče. Najít takový Dům U Zlatého prstenu nebo galerii v Městské knihovně je oříškem i pro Pražany. Přemýšlíte o nějakém jiném způsobu prezentace?

Ráda bych, aby se vytvořil opravdu účinný vizuál, který by fungoval ve všech objektech jako jednotící prvek. Přála bych si, aby jasně komunikoval s veřejností, aby bylo na první pohled zřetelné, že se jedná o Galerii hlavního města. Logo není úplně šťastné, ale nerada bych se hned uchylovala k zažité praxi nový ředitel – nové logo. Budu se rozhodně snažit do budoucna využít grafického designu k prosazení expozice důrazněji, a přitom kultivovaně. Jde o to, aby nový design nezanikal uprostřed reklamního šumu velkoměsta.

S prostory v Městské knihovně máte pravdu, na Mariánském náměstí chybí zřetelná informace o galerii. I jinde je problém identifikovat galerijní prostory na první pohled a jednoznačně.

Galerie hlavního města nikdy nevytvořila prostory pro setkávání, třeba jen kavárnu, kam by návštěvník rád zašel. Není paradoxní, že za celou svou historii nenašla v centru města místo, jehož prostřednictvím by si k ní lidé mohli vytvořit vztah?

Kavárny fungující v některých našich objektech jsou jen chabé náhražky toho, na co jsme zvyklí v zahraničí. Dosud tu však byla nevalná komunikace mezi galerií a nájemci. Ty vztahy se musí nastavit jinak. Také bych chtěla těmto místům vtisknout atmosféru, která nenechá nikoho na pochybách, že jde o součást galerie, kde umění prostupuje celý prostor.

Proč městská galerie dlouhodobě nespolupracuje s jinými pražskými kulturními projekty, organizátory festivalů, kulturními centry, nezávislými galeriemi? Jde přece spíše o komunikaci než o finance. Galerie by se mohla stát partnerem, spoluorganizátorem nebo se podílet na společné propagaci. Nešlo by o oboustranně výhodné spojenectví?

Určitě. Uvažuji o způsobu, jak rozšířit komunikaci nejen tímto směrem, ale více jednat i s velkými institucemi. Přece nemůžeme vedle sebe fungovat způsobem, kdy jeden druhého nevnímáme. Je spousta projektů, na kterých se můžeme podílet společně nebo se aspoň gentlemansky domluvit na oblastech zájmu, preferencích a plánech do budoucna.

Uvažujete o nějakých konkrétních spojenectvích? Dosud jako by Galerie hlavního města podnikala všechno zevnitř, bez snahy o spolupráci.

Ano, to je taková neblahá tradice. Například neexistuje žádný poradní orgán, který by přinesl názory a impulsy zvenčí. To je jedna z věcí, které hodlám zřídit, jeden odborně zaměřený sbor a jednu radu spolupracovníků z různých společenských sfér.

Ráda bych například, aby zahrady a sklepení v Troji ožily v létě nějakými kulturními aktivitami. Prostor uvnitř zámku nemá vhodné klimatické podmínky pro klasické výstavní projekty, je potřeba najít vhodnou alternativu, která by respektovala bohatou výzdobu interiérů. Spolupráce s Muzeem hlavního města Prahy a jinými sbírkovými institucemi by mohla být řešením. Možností je určitě mnohem víc – jen je potřeba se otevřít kooperaci s institucemi i zajímavými iniciativami zvenku.

Nejen odborná veřejnost si zvykla nahlížet Galerii hlavního města především přes osobu dlouholetého kurátora Karla Srpa. V galerii vznikla jakási dvoukolejnost vedení hlavního kurátora a ředitele galerie…

Chtěla bych, aby se tým posílil o nové tváře, které přinesou odlišný názor. Všechny nové projekty, které budou směřovat do galerie, by v zájmu větší objektivity měly být oponovány přizvanými odborníky.

Jak vidíte současnou výstavní dramaturgii? Zdá se být poměrně zajímavá – až na výstavy, jako byla třeba ta letošní Václava Radimského. Scházejí vám nějaká témata?

Schází právě typ výstavy jako expozice Radimského, ale z jiného, kritického a kreativního pohledu. Přicházím ze soukromé sbírky [ze sbírky Vladimíra Železného – pozn. O. F.], znám situaci mezi sběrateli. Galerie by měly vycházet trochu vstříc této důležité komunitě v oblasti umění. Proti výstavě Radimského nemám nic, ale musí být komponována s odborným nadhledem, neměla by působit jako komerční projekt, když to trochu přeženu. Měla by sběratelům ukázat, jakou cestou pokračovat. To je ale jen jedno téma. Schází mi pozornost generace lidí starších padesáti let, která je už ve věku, kdy bilancuje. Chybějí mi výstavy autorů, na které se za těch posledních dvacet let zapomnělo, například Zbyška Siona. To je téma dalších diskusí na úrovni zmiňovaného poradního orgánu. Zároveň mi připadá, že galerie zapomíná na vlastní sbírky.

Nedochází ovšem k novým akvizicím, nákupům uměleckých děl. Dá se to v dané finanční situaci změnit?

Zdá se, že tady nezbývá než bušit na dveře magistrátu, upozorňovat, že je to věc, která je jednoznačně daná statutem galerie. Minimálně dvě, tři věci ročně by nemusely znamenat rozpočtový problém. Většina peněz se vždy investovala do výstav, které nebyly vůbec levné. Byly financovány z peněz galerie, žádný další pořadatel se na nich většinou nepodílel, a tak šlo těžko něco ušetřit. Když se náklady budou sdílet s jinými institucemi, pak bude možné nějaké peníze vyčlenit na nákupy.

Nezdá se vám, že galerie dostatečně nevyužívá svého mimořádného umístění v centru města, stejně jako potenciálu významné instituce? Že neumí se svými návštěvníky komunikovat?

Uvnitř galerie se vytvořil takový zaběhaný mechanismus, který se nějakým způsobem udržuje. Ale vlastně nepřibývá nic inovativního. Edukační program je sice na dobré úrovni, chybí však promyšlená propagace, která se i u výstavních projektů děje jakoby do prázdna, neadresně, ad hoc. Očekávám, že se magistrát stane nápomocnějším v propagaci vlastních institucí a využije všech svých informačních kanálů k jejich prezentaci.