Německá císařská armáda ve snaze o obchvat francouzských vojsk vytvořila zákopovou linii od hranic Švýcarska až ke kanálu La Manche, aniž by tím cokoliv získala. Na pražské Akademii výtvarných umění se již po několik měsíců vede obdobná „zákopová válka“.
Končí tak, jak tyto války zpravidla končívají: střídání ofenzivních a obranných akcí obě strany dokonale vyčerpalo, žádný posun nenastal. Právě popis „statického pohybu“ se mi zdá jako vhodný příměr pro dění na naší prestižní umělecké škole. Podobnost je i v délce vedení této války: stejně jako ty nejslavnější (a nejzbytečnější) zákopové bitvy se boje táhnou neúměrně dlouho. Snaha akademického senátu, studentské komory a některých profesorů o větší transparentnost fungování školy vždy narazí na organizovanou obranu dlouhodobě obsazených pozic, která je v důsledku donutí k rezignaci či dokonce k ústupu. Jde přitom podle všeho o logické a potřebné požadavky, jako je snaha otevřít státní instituci veřejnosti, omladit profesorský kolektiv a především sledovat aktuální umělecké tendence a navázat intenzivnější spolupráci se zahraničními vysokými uměleckými školami.
Profesoři, kteří vedou ateliéry po mnoho let, a někteří z nich už načínají třetí desítku, nejprve ubrání své pozice, posunou se vpřed nebo naopak ustoupí o pár metrů, prohloubí zákop a vyhlížejí nové adepty. Výsledkem je nehybný stav, za něhož se snaha vyzrát na nepřítele projevuje jen v délce vykopaných zákopů.
Jako nejvášnivější zastánci současného stavu vystupují takzvané tradiční ateliéry. Skryté motivy své války pojmenovali například členové Odborové organizace restaurátorů. Ve svém dopise na obranu rektora Jiřího T. Kotalíka odhalují spiknutí „novomediálních ateliérů“ proti těm tradičním. Pravým důvodem pokusu o odvolání rektora podle nich je „snaha novomediálních oborů (konceptualisté, instalatéři, akcionisté, videisté) zlikvidovat klasické obory malby, sochařství a restaurování“. Dále se v dopise vyzdvihuje skutečnost, že AVU v současné podobě dokáže zajistit dostatek pracovníků pro záchranu památek u nás i v zahraničí a také čelit „společenské poptávce po figurálních pomnících a bustách“. Kdyby pod dopisem nebyl podepsán současný předseda odborářů Michal Blažek, musel by tam snad být podpis nějakého normalizačního zasloužilého umělce.
Autoři „poctivého“ řemesla vznikajícího v tradičních ateliérech tvoří opozici k „nesrozumitelné“ podobě současného vývoje výtvarného umění. Samozřejmě, že ateliéry restaurování nebo tradiční malby a sochařství nevymizí, ani o to nikdo nestojí. Jejich role v současném uměleckém diskursu už prostě jen není nijak výsadní: představují jen jedno z mnoha médií. Obranou svých pozic a ukřivděným tónem na tom nic nezmění, naopak, tento postoj je zatlačuje do zbytečné defenzivy.
Od neúspěšného pokusu o reformu studentské iniciativy Pro-AVU před třemi roky došlo jen k minimální obměně na profesorských místech. Mimochodem, jiná pražská instituce, totiž Vysoká škola uměleckoprůmyslová, již jako příklad likvidace tradičních oborů uváděli ve zmíněném dopise zástupci restaurátorských odborů, těmito změnami v minulých letech prošla a její současné obsazení (ne vždy nezbytně mladší generací) z ní učinilo respektovanou uměleckou školu, která se může porovnávat i s těmi zahraničními. Bohužel stávající vývoj na AVU nedává velkou naději na zásadní transformaci, díky níž by se tato instituce mohla zařadit aspoň mezi zajímavé evropské školy.
Jak se stalo, že Akademie působí jako neprůhledný a nehybný institut, když ještě na začátku tohoto století škola plnila svoji roli docela obstojně? Proč nedošlo k běžné generační výměně profesorů? Nebo jsou vážně tak nepostradatelní? Kde jsou jejich studenti, kteří by pokračovali v tom dobrém, co je jistě naučili? Proč se škola snaží zbavit svých kvalitních projektů, jakými jsou Vědecko-výzkumné pracoviště AVU nebo platforma Artyčok TV, místo toho, aby jim vycházela vstříc? Zvenčí to vypadá, že se vedení školy, které se změnilo po roce 1989, časem podařilo vytvořit stejně neprůhlednou a nekomunikativní instituci, jakou před tím samo kritizovalo.
Obecně dávám přednost lidem, kteří podoby současnosti hledají, před těmi, kteří se tváří, že je našli, a stejnou snahu předpokládám také u současného vzdělávání a vzdělávacích institucí. Dnes k zákopové válce dochází už jen ve velmi specifických teritoriích, především v těžko průchodném terénu a v úzkých šíjích, které se nedají obejít. A pouze v zaostalých zemích.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.