Malířem za odpoledne - na oprátce

„Není třeba sebemenší zkušenosti ani špetky talentu. A přesto je výsledkem obraz jako z dílny akademického malíře,“ píše autorka oslavného článku o účasti na jednom výtvarném kursu. Na existenci podobných dílen, vedených stejně jako v tomto případě „zkušenou lektorkou“, asi není nic špatného. Snad až na avizovanou snadnost, s jakou z vás udělají umělce. Běžná představa, že výtvarné umění spočívá ve schopnosti ovládnout (nejlépe mistrovsky) vybranou techniku, je omylem, na kterém se, spíš než autoři podobných dílen, podílí naše školství a často i my sami.

Před dvěma lety jsem na tomto místě (A2 č. 14/2013) psal o výuce výtvarné výchovy na našich školách. Není nutné odezvu na mé články v A2 přeceňovat. Nic se samozřejmě za dva roky nezměnilo. Horší zpráva je, že pravděpodobně ani v budoucnu k žádným podstatným změnám nedojde.

Na jedné straně současná vláda (s výraznou podporou prezidenta) tlačí na větší podporu odborných učilišť, na nábor budoucích učňů a vznik dalších učňovských oborů. Na straně druhé stojí nepochopení významu a potenciálu umění pro každodenní život. „Bylo mi jasně doporučeno chápat hodiny výtvarné výchovy jako oddechové. Rozhodně se studenti nemají zabývat nějakými komplikovanými umělecko­společenskými tématy,“ popisuje mi rozhovor s vedením známého soukromého gymnázia umělkyně, která tam pracuje jako pedagožka.

Výtvarná výchova zkrátka nikoho moc nezajímá. Především střední školy a gymnázia nevnímají výtvarné umění jako nezbytnou součást znalostí absolventa, který jejich školu opouští. A nutno dodat, že to tak nevnímají ani jejich rodiče a koneckonců ani sami studenti. Není divu. To, co nazýváme „výtvarnou výchovou“, nevymizelo jen z našich škol, ale ještě daleko více z našeho běžného života. A právě odtud musí přijít tlak na vzdělávací instituce. Řešením není navýšit čas věnovaný ve školách předmětu výtvarná výchova. Jde o to, jak ho budou studenti využívat. Nemá jít o kroužek „ručních prací“ ani o zbytečně detailní ponory do příliš vzdálené problematiky antického umění. Je jistě důležité vyzkoušet si výtvarné techniky a otevřít stavidla své tvořivosti. Možná je ale ještě důležitější o výtvarném umění mluvit. O jeho historii, ale především o tom, jaký význam má v našem životě. A společně ten význam hledat.

„Měl by přestat ten podivně začarovaný kruh vzniklý i tím, že dostatečně nefunguje koalice rodiny a školy. Škola nezmůže všechno. Pokud se nebude v rodině s dětmi chodit do divadel, na výstavy a koncerty, sebelepší výuka nebude mít takové výsledky, jaké by mít mohla,“ říká Markéta Pastorová, autorka koncepce ministerstva školství pro vzdělávací oblast „Umění a kultura“. Výtvarná výchova nepatří mezi předměty povinné, ale pouze mezi doplňkové, a nemá pevně dané osnovy ani počet hodin. Vše závisí na rozhodnutí ředitele školy a především na jednotlivých vyučujících. To, co se žáci a studenti o historii a současnosti výtvarného umění dozvědí, tedy záleží na rozhledu a ochotě pedagogů. Pokud k tomu máte čtyři vyučovací hodiny měsíčně a vedení školy vás přesvědčuje, abyste je využili k odpočinku a relaxaci, pak je zcela pochopitelné, proč je současné povědomí o výtvarném dění právě takové, s jakým se setkáváme. Tedy v podstatě žádné.

„Rodiče nebo pedagogové jsou jen málokdy osobnostmi, které děti učí, jak umění vnímat, budují si k němu společně s nimi vztah a dávají ho do souvislostí s naším životem,“ napsal jsem před oněmi dvěma roky. Teď mohu jen dodat: Není se co divit, je to obor zatlačovaný do pozadí a pak logicky schází i potřebný respekt k samotným pedagogům. Doba se sice mění, pokud ale jen směrem k učňovskému vzdělávání, pak je v naší společnosti něco špatně. I kdyby šlo o malíře pokojů.

Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.