„Jéje, to já vůbec nevěděla, kdo to byl Hoffmann, nebo že tu dokonce žil,“ říká průvodkyně v domě architekta Josefa Hoffmanna v moravské Brtnici. „Za komunistů se tady o něm nemluvilo a z domu byl sklad uhlí a prodejna zeleniny,“ dodává a nadšeně popisuje i ty nejmenší detaily z architektova života v rodném městě. Očividně je na „svého“, ještě nedávno pozapomenutého rodáka pyšná. Omítka domu je nahozená, okna natřená, stojany na kola zaplněné. Fenomén objevování naší minulosti v podobě „památek“, jejich ochrana a popularizace dosahují v naší zemi maxima.
Hraniční přechod v Břeclavi je od Brtnice vzdálený asi sto kilometrů. Dlouho o něm nikdo neslyšel, nebyl totiž důvod. Média vyděšená z několika stovek uprchlíků dostala zapadlé městečko znovu na titulní strany. Drtivá většina z těchto lidí nechce v naší – k cizincům (snad s výjimkou turistů) tradičně chladné – zemi zůstat. A většina české společnosti tu nechce je. Nejvyhledávanější destinací se tak pro běžence stalo Německo.
Kdyby někteří z nich zavítali do muzeí v Drážďanech nebo třeba do známého berlínského muzea Pergamon, mohli by se seznámit mimo jiné s originálními artefakty ze starobylé Osmanské říše, dávno (a nelegálně) vyvezenými z původních nalezišť. Vybombardovaná města jako Berlín a především Drážďany se později stala symbolem válečného barbarství. Spojenecké letouny nebombardovaly jen symboly německé kultury, ale stejně tak mohly zasáhnout bustu egyptské královny Nefertiti, helénský Pergamonský oltář, babylonskou Ištařinu bránu nebo ukázky islámského umění. Evropa má prostě s ničením historických děl (nejen na svém území) mnohaletou zkušenost.
Bojovníci Islámského státu nedávno zbořili chrámy v Palmýře, knihovnu a Jonášovu hrobku v Mosulu, dva tisíce let staré paláce v Hatře. A také vraždili místní obyvatele. Z reakcí, které tyto činy u našich spoluobčanů vyvolávají, vystupuje nejčastěji právě lítost nad ztrátou historických památek. Záběry na zničený tisíciletý chrám prostě dokážou zapůsobit silněji než pohled na další bezejmenná mrtvá těla. Islámský stát si tento fakt uvědomuje a cíleně míří na slabé místo. Jen kvůli tomu, že zmizí historické památky, samozřejmě nemizí historie sama. Spíš naopak. Jen ta zbytečná ztráta bolí.
Islámský stát – pod záminkou víry – ničí. Evropané – pod záminkou rozvoje archeologie, výzkumu a vědy – drancovali. V Paříži, Drážďanech nebo třeba v Londýně potkáváme zlomky islámské či orientální historie v muzeích nebo rovnou na ulici. Evropa jen nerada vrací díla odlišných kultur na jejich původní místa. Jejich převoz do vlastních center byl běžnou součástí kolonialistického chování a přemýšlení o jiných kulturách. Pro většinu evropských států je to historie, od níž se má současnost zásadně odlišovat. Pokud Němci, Francouzi či Britové v minulosti neváhali přemisťovat tuny kamene historických chrámů nebo mramorových soch z Iráku, Sýrie či Palestiny do Evropy, pak se nyní s obdobnou intenzitou (a s vědomím předchozích chyb) vyrovnávají s exodem obyvatel právě z těchto míst. Minulost předznamenala současný multikulturní stav Evropy. A většina západní společnosti je na to připravena. Ne tak my.
Nenávratné ničení uměleckých děl, chrámů či měst bylo vždy vnímáno jako symptom civilizace, která se ocitla na hraně záhuby. Drážďanský kostel Matky Boží, zničený před sedmdesáti lety, už zase stojí. Tedy jeho replika. Možná se repliky dočká i chrám BaalShamin v syrské Palmýře. Tohle vědomí je sice lákavé, ale klamavé. Nic neznamená. Česká společnost vždy, když jde o „památky“ (hlavně národní), zbystří. Máme zákony na jejich ochranu, vznikají veřejné sbírky, opravují se hrady i zpustošené kostely. Opravili jsme (za evropské peníze) i ten dům Josefa Hoffmanna. Naše společnost se těžko vyrovnává se svou přítomností a nemá ráda ani svoji minulost. Ale má ráda historii – především tu kamennou a neměnnou, tu, jež se nemůže bránit a kterou můžeme vždy znovu opravit. Hrady, zámky, rodné domy českých velikánů. Teprve až se ohlédneme, poznáme, jak jsme žili. Mohli bychom vidět třeba to, že jsme pomohli lidem na útěku. Jednou zjistíme, jestli jsme jen opravovali domy lidí, na které jsme předtím zapomněli, nebo zda jsme jim dokázali včas pomoci.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.