„Zkus změnit sám sebe, třeba něco soustředěně prožít, i tím se svět mění. I když je to malá změna, je to změna. Nemám moc rád ‚angažované‘ umění, právě z tohoto přesvědčení. Mám pocit, že vždy musím začínat u sebe. Nechci poučovat. Jen chci být v nějaké pozici, nějak se chovat. A tím jít třeba příkladem,“ říká v nedávném rozhovoru pro Artalk.cz umělec Jiří Kovanda.
Jak ukazuje nedávný pařížský atentát, pořád platí, že můžeme za vyjádření odlišného názoru draze zaplatit. Rozhovor s Kovandou vyšel ve chvíli, kdy nás politici, novináři i billboardy na ulicích ujišťovali, že „jsou Charlie“. Také mnohé facebookové profily se na několik dní proměnily v černé čtverce s bílým textem ve francouzštině. Zaujmout „nějakou pozici“… Vyjádření solidarity a podpory jediným kliknutím se stalo běžnou záležitostí našeho virtuálního světa. Ukázat svůj postoj se zdá být, anebo prostě je, snazší než kdykoli dřív. Jaká je ale opravdová hodnota takové podpory, spočívající v jednom kliknutí na klávesnici? A o čem vlastně vypovídá?
Kovanda patří mezi umělce, jejichž tvorbu sleduje ve své poslední knize teoretik Tomáš Pospiszyl. Jeho nedávno vydaný Asociativní dějepis umění (2014; recenze v A2 č. 2/2015) lze číst také jako kroniku osobní odvahy a společenské angažovanosti českých umělců v druhé polovině minulého století. Je zajímavé sledovat, jak nesnadné bylo obhajovat svůj postoj ještě před několika lety.
První kapitola je věnována Jiřímu Kolářovi, který byl na počátku padesátých let osm měsíců vězněn za svou experimentální „neangažovanou“ básnickou sbírku (a po zbytek života v ČSSR pak byl sledován Státní bezpečností). Jeho pozdější formativní role se ukazuje v kapitole zabývající se osobností Milana Knížáka. I on se ocitl, tentokrát na začátku let sedmdesátých, ve vazbě. Pospiszyl si všímá jejich krátkého společného spojení se skupinou Fluxus, vyhraněným sdružením umělců, kteří „upřednostňovali svobodný postoj a názor umělce před jakoukoliv podobou institucionalismu“ – tedy aspoň do doby, než se jejich díla stala běžnou součástí trhu s uměním. Sám Knížák se v šedesátých letech významně umělecky a společensky angažoval a naplňoval svým dílem i postojem výše citovanou větu naprosto věrně (později naplnil i dovětek). Čitelná pozice a míra společenské „angažovanosti“ byla u Koláře i Knížáka nepřehlédnutelná a politická moc si toho byla vědoma.
Jiří Kovanda, Jan Mlčoch a Petr Štembera vytvářeli a dokumentovali své akce v období Charty 77. Díky poštovním zásilkám byla jejich práce známá v zahraničí, u jejich přátel a samozřejmě u Státní bezpečnosti. Výstav se zúčastňovat nemohli, akce vykazovaly „nebezpečnou“ podobnost s aktuálním společenským děním, a tak se i oni ocitli u výslechů. Svou tvorbu chápali jako svobodnou výpověď umělce, a nikoliv jako politické gesto, to ale policii nezajímalo. Situace té doby „do jisté míry inspirovala intenzivnější politizaci mých akcí, na druhé straně fyzické riziko ‚nasazení‘ v některých akcích po Chartě 77 se stalo jaksi méněcenným“, vzpomíná Štembera. Z odstupu let nepřekvapivě zjišťujeme, že málokterý „angažovaný“ umělec by dokázal vytvořit sugestivnější výpovědi o tehdejší společnosti a životě v ní než tito „nepolitičtí“ tvůrci.
Po roce 1989 Jiří Kolář spoluzaložil Cenu Jindřicha Chalupeckého, na další aktivity bylo však už příliš pozdě. To Milan Knížák české společnosti ještě ukázal, jak nepřehlédnutelnou a angažovanou postavou může umělec být. Během čtvrt století si vyzkoušel nejrůznější profese a společenské role (kontroverzního umělce, rektora AVU, ředitele Národní galerie, moderátora vlastního televizního pořadu, kandidáta do Senátu) a nevyhnul se jediné příležitosti vyjádřit se vlastně k čemukoliv. Aktuální kauza Knížákova odchodu z AVU a jeho mediální reakce to jen potvrzují.
Postavení Jiřího Kovandy víceméně dokresluje roli, kterou zaujal na počátku své tvorby a jejíž podstatu definuje ve zmíněném rozhovoru a zastává ji dodnes. Je to málo? Představa, že mě s někým spojuje skutečnost, že „jsem Charlie“ nebo že společně „sdílíme“ článek na Facebooku, a tím snad nějakým způsobem bráníme proměnlivé hodnoty našeho světa, je pohodlná a k ničemu nás ve skutečnosti nezavazuje. Mohu si dokonce připadat tak nějak… angažovaně. Jako by z nás vyjádření podpory skupině zabarikádovaných squatterů automaticky dělalo jednoho z nich. Na internetu je snadné stát se ve vlastních očích hrdinou. Stačil mi jeden klik.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.