Největší skandinávská země je vnímána jako prototyp funkčního sociálního státu a tolerantní multikulturní společnosti. Dosud kladný postoj Švédů k uprchlíkům se však proměňuje. Nepřijali sice otevřeně antiimigrantskou dikci, která ovládá českou veřejnou diskusi, ale hrozba rasově motivovaného násilí i tak vzrostla.
V souvislosti se psaním o Švédsku v českých médiích jsme se dosud setkávali hlavně s články opěvujícími sociální stát. Vznikala tak představa o bezpečné zemi bez kriminality, v níž si všichni žijí vysoko nad poměry (a přesto propadají alkoholismu a páchají sebevraždy, jak napovídá oblíbený stereotyp o depresivních seveřanech). Podívejme se namátkou na několik titulků, které v poslední době přinesla naše média: „Švédsko nabízí azyl všem syrským uprchlíkům“, „Švédsko je po Německu druhou nejoblíbenější cílovou destinací uprchlíků“, „Švédský premiér kritizuje postoj východních zemí EU k uprchlíkům“, „Švédsko zavádí dočasné hraniční kontroly“, „Muž v masce ze Star Wars zaútočil ve švédské škole na děti imigrantů“.
Na uvedených titulcích z roku 2015 můžeme pozorovat proměňující se postoj Švédska k imigrantům. Otevřenost vůči všem uprchlíkům a jejich demonstrace solidarity postupně vystřídalo vyčerpání ze stávající, dlouhodobě neudržitelné situace. Nastalá krize donutila vládu ke krajním krokům – od 12. listopadu 2015 například zavedla na hranicích s Dánskem opět kontroly. K opatření přistoupila po apelacích Migračního úřadu, který je pod velkým tlakem veřejnosti. Švédsko totiž vloni přijalo dvakrát více žadatelů o azyl než v přechozím roce. Podle oficiálních statistik požádalo v roce 2015 ve Švédsku o azyl 162 877 osob, z toho 114 728 mužů, 48 149 žen a 70 384 dětí. Přitom 74 procent žadatelů o azyl tvořili uprchlíci ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku a Somálska, případně bez známé státní příslušnosti.
Švédský model
Švédi v průběhu historie ve značném množství emigrovali, ale také imigranty přijímali. Například v letech 1969 a 1970 do země přišlo za prací až 70 tisíc obyvatel jižní Evropy. Množství uprchlíků je ale nyní extrémní a veřejnost považuje za nespravedlivé, že se o statisíce lidí na útěku stará v Evropě takřka jen Švédsko a Německo. Od začátku takzvané uprchlické krize přitom bylo ve švédských médiích všeobecně přijímaným názorem, že uprchlíci jsou lidé v nouzi a jako takovým se jim pomáhat prostě musí. Jak je patrné, postoj švédských sdělovacích prostředků je velmi odlišný od těch českých – švédské deníky používají umírněnou rétoriku s důrazem na soucit.
Co stálo za švédskou snahou pomoci všem? Ve třicátých letech 20. století se objevil pojem „folkhemmet“, tedy domov lidí. Tehdejší předseda sociálních demokratů Per Albin Hansson jím v projevu roku 1928 popsal ideální společnost, která funguje jako bezpečný domov pro všechny, kde se nikdo nad nikoho nepovyšuje a nikdo netrpí nouzí. Idea folkhemmetu sklidila ze strany sociální demokracie kritiku zejména proto, že původně vzešla od pravicového politologa Rudolfa Kjelléna, který s ní přišel ve svém spisu Staten som livsform (Stát jako živá forma, 1916). Přesto se sociální demokracie této myšlenky v levicovém klimatu třicátých let ujala. Folkhemmet označuje období švédské historie mezi třicátými a šedesátými léty 20. století, kdy se země proslavila takzvaným švédským modelem (neexistuje přesná definice, označují se tak tehdejší politika zaměstnanosti, bytová a sociální politika a podobně). Byť byl v pozdějších letech koncept folkhemmetu finančně neudržitelný a Švédsko od něj odstoupilo, jádro a myšlenky švédského modelu v lidech i státu zůstaly zakořeněné.
Skutečné nebezpečí
Jedním z nejčastějších argumentů proti přijímání imigrantů je jejich nedostatečná integrace, a tím pádem riziko zvýšené kriminality v cílové zemi. Za sociální integraci jsou ve Švédsku zodpovědné jednotlivé okresy. Každý kraj vytváří svůj jedinečný projekt, jímž se řídí. Podle údajů OECD z roku 2014 je nicméně Švédsko – překvapivě – jedním z nejméně úspěšných států, co se týče zaměstnanosti imigrantů (16,6 procenta je jich nezaměstnaných). Niall Fergusson, profesor na Harvardově univerzitě, je toho názoru, že si Švédsko vytváří silnou třídu, která se o sebe nebude schopna finančně postarat. Ovlivňuje to ale kriminalitu v zemi?
Podle švédské Rady pro prevenci zločinu stoupá počet nahlášených trestných činů ve Švédsku nepřetržitě už od padesátých let. V roce 2005 vydal úřad studii o zločinnosti mezi Švédy a imigranty a bylo zjištěno, že naprostou většinu trestných činů páchají lidé narození ve Švédsku švédským rodičům. Pokud se ale člověk narodí mimo Švédsko anebo nešvédským rodičům, je podle studie dvakrát až dvaapůlkrát pravděpodobnější, že spáchá trestný čin. Jenže i tak nebylo 88 až 95 procent osob zapojených do průzkumu ze spáchání trestného činu nikdy podezřelých. Co tedy může být při větším množství imigrantů skutečným nebezpečím?
Incidentem spojeným s imigranty, který loni švédskou veřejností otřásl nejvíce, byl útok na základní škole Kronan ve městě Trollhättan. Informace o maskovaném útočníkovi, průběhu útoku i počtu obětí byly zprvu útržkovité a zmatené. Nakonec se však ukázalo, že do školy, kde je většina žáků etnického původu, v masce Darth Vadera vtrhl jednadvacetiletý Švéd Anton Pettersson. Policie oznámila, že cílem útoku, při němž pachatel zabil učitele a dva žáky, byly právě děti imigrantů. Pettersson byl, soudě podle jeho aktivity na internetu a sociálních sítích, obdivovatelem Adolfa Hitlera a nacistického Německa. Z toho ovšem plyne, že rasismus a xenofobie jsou pro společnost daleko nebezpečnější než příchozí uprchlíci.
Nechoďte sem
Statistiky Rady pro prevenci zločinu uvádějí, že během jednoho roku – a jde už o přelom let 2013 a 2014 – vzrostl počet trestných činů z nenávisti o 14 procent. Nejčastěji jsou tyto činy rasisticky či xenofobně orientované. Přitom už v devadesátých letech si 20 procent obyvatel myslelo, že přijímat méně uprchlíků není dobrý nápad – kdo jiný jim pomůže, když ne oni? Dnes je to již 30 procent. Švédská společnost má tedy k imigraci obecně pozitivní vztah. Odkud se potom bere nenávist, jež může vyústit v útok na děti? Byl Pettersson švédským Breivikem, ojedinělým výhonkem extremismu, anebo špičkou ledovce?
Vládní představitelé Švédska byli až do devadesátých let, kdy do země stále ještě přicházeli spíše lidé z evropských či křesťanských národů, v otázce imigrační politiky překvapivě jednotní. Potom se však politická scéna začala radikalizovat. Agresivní protipřistěhovaleckou rétorikou se proslavili zejména Švédští demokraté, třetí nejsilnější strana v parlamentu. Jejich současná mezinárodně zaměřená kampaň „Nechoďte sem“ má odrazovat uprchlíky od příchodu do Švédska. Švédský statistický úřad provedl v listopadu 2015 předvolební průzkum, který ukázal, že Švédští demokraté posílili na 19,9 procenta, zatímco vedoucí sociální demokraté oslabili z 31 procent na 27,6 procenta. Do dalších voleb v roce 2018 se může ještě hodně změnit, ale faktem je, že obliba Švédských demokratů stále stoupá a nikdo neví, co by se stalo, kdyby se dostali k moci. Buď tedy Švédsko svůj „obrat k extremismu“ zvládne odvrátit, anebo se pověstná světová bašta humanismu zhroutí.
Autorka je skandinavistka.