literatura na jevišti
#09/2017

Obhajoba mocných mužů

Mediální konstrukce sexuálního násilí v Česku

Jak se píše a hovoří o sexuálním násilí v českých celoplošných médiích? Podrobný výzkum ukazuje, že místní novináři a novinářky mají značné rezervy. Sexuální násilí stereotypizují a bagatelizují, nadržují „mocným mužům“ a odsouvají ho jako problém „těch druhých“, kteří se kulturně, sociálně nebo zdravotně vymykají normám.

Sexuální násilí a znásilnění vyvolávají ve srovnání s jinými typy genderově podmíněného násilí (například domácího násilí, stalkingu, šikany) zvýšenou pozornost médií. Jak vyplynulo z výzkumu, který jsme realizovaly spolu s Michaelou Appeltovou a Alžbětou Možíšovou v roce 2016 pro Úřad vlády České republiky, téměř ze čtyř pětin se texty zaměřené na genderově podmíněné násilí, jež byly publikovány v letech 2010 a 2011 i 2014 a 2015 ve vybraných celoplošných českých médiích (Česká televize, TV Nova, Český rozhlas 1 – Radiožurnál, Rádio Impuls, MF Dnes, iDnes.cz, Hospodářské noviny, iHned.cz, Právo, Novinky.cz, Blesk, blesk.cz, Aktuál­ně.cz), věnovaly právě sexuálnímu násilí včetně znásilnění. Z pohledu mediálních studií je to logické – tyto násilné události s jasně vymezenými aktéry přitahují pozornost svou jednoznačností a negativitou, klíčovými kritérii, která média při výběru zpráv uplatňují. U dvou třetin příspěvků o případech genderově podmíněného násilí jsou navíc primárním zdrojem informací policie a soudy. Jedná se tedy o případy ohlášené, mezi nimiž dominuje sexuální násilí páchané původcem, kterého přeživší či oběť (v případech, které končí vraždou či zabitím) nezná.

 

Problém těch druhých

Mediální důraz na případy sexuálního násilí páchaného někým neznámým může posilovat obecnou představu, že ke znásilnění dochází nejčastěji cizím člověkem na odlehlém místě. Podle studie Amnesty International z roku 2015 se více než polovina oslovených domnívala, že pachatelem je nejčastěji osoba, kterou napadení neznají. To se ale děje jen u pětiny případů. Představy veřejnosti může zkreslovat také nízký zájem médií o násilí v partnerských vztazích nebo v manželství, s nímž mají podle nedávných průzkumů zkušenost dvě pětiny žen starších osmnácti let. Nabízí se propojit toto vytěsňování s širší tendencí médií sexuální násilí externalizovat – konstruovat ho jako něco, co se netýká „našeho“ světa.

Se sexuálním násilím je totiž v mediálních obsazích často nakládáno jako s fenoménem typickým pro země mimo kulturní kontext takzvaných západních demokracií nebo jako s jednáním „těch druhých“, kteří reprezentují jinakost v domácím prostředí a o nichž se dozvídáme v „krimi“ sekcích médií. Ačkoli se tyto rubriky častěji věnují i partnerskému sexuálnímu násilí, a měly by tak potenciál působit osvětově, typická je pro ně absence jakékoli kontextualizace a naopak důraz na abnormálnost. Média vybírají případy s bizarními okolnostmi i průběhem, až voyeur­sky do detailu líčí násilné akty a spojují je se specifickými charakteristikami aktérů – sexuální násilí jako by patřilo do životů lidí sociálně znevýhodněných, méně vzdělaných, duševně nemocných, závislých na omamných a psychotropních látkách či podivínů. Publiku jsou tyto příběhy nabízeny jako šokující spektákl.

 

Sklony k bagatelizaci

Z kvantitativního pohledu je pozitivní, že se v mediálních obsazích téměř nevyskytuje svalování viny na napadené ženy a jen minimálně dochází k jejich stereotypizaci. Častější je stereotypizace násilí jako takového nebo jeho původců, často formou expresivních odsuzujících a hanlivých výrazů jako „úchyl“, „zrůda“ nebo „chlípník“ a zdůrazněním jejich devia­ce a psychopatologie. Přesto je při hlubším, kvalitativním pohledu na exponované kauzy vlivných mužů – analyzovaly jsme celkem 493 textů z Hospodářských novin, Mladé fronty Dnes, Práva a Aktuálně.cz – zřejmé, že se způsob konstrukce sexuálního násilí do velké míry váže k tématu moci a vlivu ve společnosti. Média pravděpodobně zohledňují, i když možná nezáměrně, sociální status jeho původce a jeho domnělý přínos pro společnost. V případech Jaroslava Dobeše alias Guru Járy nebo kněze Erika Tvrdoně, kteří zneužili své vůdčí role, ale nejsou významnými politiky či byznysmeny, média navazují na rámcování typické pro aktéry s nižším sociálním statusem – bulvarizují, tematizují odchylku od normy (či přímo úchylku) a zdůrazňují bizarní aspekty případů spojených s ezoterikou a sektářstvím. Původci násilí jsou v těchto případech médii jednoznačně odsuzováni a také zesměšňováni („nadsamec Óm“, „falešný léčitel“, „šarlatán“).

Oproti tomu sexuální násilí páchané (nebo domněle spáchané) vlivnými muži, k nimž ve sledovaných obdobích patřili například bývalý ředitel Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss­Kahn, spoluzakladatel serveru WikiLeaks Julian Assange nebo český startupový investor Pavel Čurda, média často zlehčují a zaměřují se na negativní dopady kauz na jejich kariéru. Texty nezřídka akcentují profesní kvality (domnělých) původců násilí a jejich význam pro společnost nebo konkrétní odvětví, spekulují o tom, že obvinění mohou mířit k záměrné diskvalifikaci těchto mužů ve veřejném životě, a často nepromyšlenou volbou slov přesouvají odpovědnost za chování vlivných mužů na ženy („Nikoli Pentagon, Kreml či Tálibán tak hrozí zničit Assangeovu hvězdu, nýbrž dvě Švédky, které ho obvinily ze znásilnění a sexuálního obtěžování.“). Násilí bývá bagatelizováno užitím eufemismů – například Strauss­Kahn byl médii označován jako „člověk se slabostí pro ženy“, „mocný proutník nebo v podstatě lichotivým „velký svůdce“ či „muž s velkým apetitem“.

 

Řešení fackou?

Řada článků bagatelizuje sexuální násilí zdůrazňováním kulturních specifik, pokud jde o hranice v sexuální oblasti, a poukazem na to, že si jeho původce možná právě kvůli kulturním odlišnostem nebo odlišné legislativě ani neuvědomoval, že jeho jednání je problematické. Takové pochybnosti o vině byly klíčové například v případu Juliana Assange, na němž nejen česká média zaujala právě specifika švédského trestního řádu, která oproti jiným zemím přísněji definují skutkovou podstatu znásilnění. Relativizaci trestného činu znásilnění nabízí také článek v Hospodářských novinách, který se věnuje případu britského fotbalisty Chada Evanse. Ten byl usvědčen ze znásilnění poté, co měl podle vlastních slov po oboustranném souhlasu pohlavní styk se ženou, která však následně tvrdila, že byla příliš opilá na to, aby se mohla v dané situaci rozhodovat. Článek konstatuje, že „v Česku bychom nad tím možná mávli rukou, co to zase vymýšlejí, jenže v Británii tenhle druh povyražení už nějaký ten rok spadá do kategorie ‚znásilnění‘“. V kauze českého investora Pavla Čurdy se pak tendence médií vysvětlovat sexuální obtěžování jako neškodný „pokus sbalit holku“, ovšem v nevhodném kulturním kontextu, projevuje naplno. Čurda byl nařčen ze sexuálního obtěžování poté, co kolegyni ze zahraničí poslal SMS ve znění „Neodjedu z Berlína, dokud se spolu nevyspíme. Dohodnuto?“ a druhé poslal podobnou nabídku, což vyvolalo v jeho profesní oblasti skandál. Česká média však situaci interpretují jako zbytečně vyhrocenou, příběh označují za „banální“ („neúspěch takových pokusů dřív představovala facka“) a Čurdu vykreslují jako oběť okolností, sympatického muže, který udělal chybu a nepřiměřeně za ni pyká.

Média nejen že relativizují vinu původců násilí – vlivných mužů, ale především nápadně škatulkují poškozené ženy. Ty jsou v článcích o Čurdovi prezentovány jako „hezké slečny“, „uražené slečny“, „půvabné blondýnky“, které se „chovají mile“ nebo „nadmíru přátelsky“. V kauze Dominiqua Strauss­Kahna se už některé mediální texty přímo zapojují do diskreditace ženy, která ho obvinila ze sexuálního obtěžování. Je opakovaně identifikována jako „žena afrického původu“ nebo „pokojská, původem z Guineje“ a média po­­ukazují nejen na její sociální status, ale spekulují také o jejím zdravotním stavu, čímž ji jednoznačně sekundárně viktimizují.

Naše vnímání světa je do velké míry zprostředkované. Také v případě sexuálního násilí tedy média mohou ovlivnit, jak si ho vysvětlujeme, s jakými aktéry si ho spojujeme nebo jak je či není v naší kultuře tolerováno. Analyzované mediální obsahy přitom sexuální násilí jen zřídkakdy vysvětlovaly coby součást a důsledek systému genderových nerovností a zneužívání moci – spíše ho individualizovaly jako problém psychicky narušených osobností, zlehčovaly jako slabost vlivných mužů, či dokonce zpochybňovaly jako možný nástroj diskreditace. Takový přístup koresponduje s obecnější reprezentací žen a mužů a genderových nerovností v médiích, na níž se stejně jako na bagatelizaci sexuálního násilí podílejí jak novináři, tak novinářky. Ke změně přístupu by však mělo dojít především na úrovni systému, tedy mediální kultury, pro niž by zlehčování sexuálního násilí, stereotypizace jeho aktérů a opomíjení kontextu měly být nepřijatelné.

Autorka je mediální analytička.