Před zrcadlem, za zrcadlem

Bovaryová, nebo Dallowayová? Trochu z každé. Olga Barényiová, pro německé čtenáře Olga (von) Barényi. Středoevropská Virginia Woolfová, později německá ultrapravicová dramatička a esejistka. V roce 1945 vychází podle mnohých kritiků její zřejmě nejzajímavější románové dílo – nazvané Román. Vladimír Papoušek ve své knize dekonstruuje autorčinu tvorbu v celé její šíři na historickém pozadí od jejího pražského období, v němž se Barényiová pohybovala mezi hereckou smetánkou největších pražských divadel, přes traumatizující zkušenost vysídlení po roce 1945 až po politicky a rasově vyhraněná vídeňská a mnichovská léta. Papoušek demontuje každý autorčin literární i dramatický počin s důrazem na hloubku jejích literárních, zkušenostních i citových odkazů a reakci dobové kritiky. Barényiová, dosud nedoceněná, přesto v Papouškově podání dozajista výjimečná modernisticko­existencialistická múza v zapomnění, předkládá na románovém plátně sugestivní krajinomalbu vlastní úzkostné duše, toužící po slávě a rozpuštění.

Když do sklenice vody, v níž se jednotlivé barvy pomalu a přehledně kroutí v kouřových liniích, vložíte štětec a pořádně tekutinu promícháte, barvy se slijí do výrazné kalné mědi. S každou další sklenicí vody je to stejné. Štětec je vždy znovu třeba vypláchnout. A tak se proces stále opakuje. Tato nutnost, jejímž výsledkem je homogenní směs postav a autorčina ostentativně se vměšujícího hlasu, plyne z nutnosti psát. Nevyhnutelným závěrem Románu je tak úplné vyloučení autonomie autorského hlasu. Neustálým obracením se na čtenáře s úpěnlivými až patetickými zvoláními či otázkami Barényiová jako by se ujišťovala, že se své slávy skutečně dočká nebo že její úzkosti alespoň někdo naslouchá. Hranice mezi fikcí a skutečností se rozpíjí jako kapka barvy ve vodě. Nakonec zcela mizí a pro čtenáře se stává téměř nerozpoznatelnou.

Já, postava

V dějové linii se zrcadlí autorčin portrét, až je od samotného příběhu k nerozeznání. Román je členěn do tří částí, z nichž v první je tento jev nejvýraznější. Seznamujeme se s protagonistkou Pavlínou a jejím nepolapitelným milostným objektem, Viktorem. Autorka se nechce líbit jen čtenáři, ale především Viktorovi. Stále častěji klade Pavlíně překážky, chce se jí jakožto své sokyně v milostném trojúhelníku zbavit. Její důvěryhodnost je tak od počátku podkopána touto invazivní hysterickou pózou, a to navzdory snahám dosáhnout čtenářova uznání. Nemůžeme tedy již mluvit o autorce, dokonce ani o vypravěčce, ale spíše o jedné z hlavních postav, jakkoli se autorka za „Autorku“ explicitně vydává.

V prostřední části Románu je modernistický styl, jehož roztříštěnost je umocněna lakoničností vět a neustálým střídáním respondentů (tu jsou to postavy, tu čtenář sám) a mluvčích, oslaben. Děj se přesouvá do Pavlínina dětství, v němž se setkává s Viktorem. Drsný příběh holčičky Pavlínky, která se jako zázrakem dostává ze dna společnosti k bohaté pěstounské matce, vyniká díky přístupnějšímu autorčinu stylu vyprávění ostrou ironií, elegantní hrou slov a silou jednotlivých obrazů.

Třetí část začíná dopisem Alimu. Hloupému tlustému příteli z mládí, kterého Pavlínka jen nerada vyměnila za nedosažitelného kluka, který spí v pokoji se svou mrtvou matkou, Viktora. Smrt a nemoc. Motivy všudy­přítomné napříč autorčinou tvorbou. Text je postupně a nenápadně znepřehledňován. Zpočátku je vypravěččin hlas ztotožněn s hlasem Pavlíny, mladé herečky od kočovného divadla, která nemá kde složit hlavu a musí hrát alespoň za ten krejcar, přestože její matka, bývalá prostitutka, právě umírá. Poslední part románu se postupně opět omezuje na vypravěččin hlas, tentokrát však čtenář vší té nahromaděné úzkosti rozumí. Konfrontace chudé mladé ženy, kterou osud ­vyplivl do Prahy jako zbytek od nedělního oběda, s Viktorem a ztracenými iluzemi o divadle. Nachází jen nenáviděné alter ego, spolužačku Teu, která dorostla do krásy a jediným gestem – společensky z druhé strany barikády – sráží Pavlínu na kolena. Viktor je děvkař. Není kam jít. Autorce je snad Pavlíny dokonce líto. Ale především je jí líto sebe. Každý má svého bílého páva, ten její ale dávno uletěl. Naděje na klid se rozplynula a s ní i autorčina autonomní identita. A už ani není kam pokračovat.

Román, nebo život

Postavy se vymykají kontrole, jako by si autorka či vypravěčka nebyla jista pokračováním děje. Mnohdy vyjadřuje překvapení nad tím, kam se dění ubírá. Z jednotlivých klišé staví věž, kterou rázem zboří jediným gestem ironie. Osciluje ve výškách často nedbale působící stavby své fantazie. Jednotlivé vrstvy připomínají postmoderní palimpsest multižánrových aluzí, jako ve Fowlesově Francouzově milence (1969, česky 1976). Střídají se pasáže připomínající román červené knihovny, modernistický román, pohádku, orientální příběh z Tisíce a jedné noci, ibsenovské drama, sartrovský existencialismus. Na bázi kontrastu působí tato oscilace jako záměr a má vysoký literární přesah. Komplikovaná temporální struktura však činí potíže při orientaci.

Věž a kostel opakující se v refrénu nejsou jen echem Paní Dallowayové (1925, česky 1975) Virginie Woolfové, ale rovněž existencialistickým konstruktem, z nějž autorka není s to uniknout. Bojí se, že ji plameny pohltí, protože lešení je vratké. Kostra děje je nicméně čitelná, a to přesto, že autorčina důvěryhodnost bere rychle za své. Mezi postavami i vypravěčkou vládne všeobecná nejistota, z níž nás naprosto nevytrhne ani fakt, že třetina románu je vyprávěna dětskýma očima malé Pavlínky. Jakkoli nedůvěryhodné, patří vyprávění holčičky ve druhé části díla k nejbravurnějším pasážím, v nichž autorka skvěle ovládá principy dětského uvažování. Naivní fokalizace bezvýznamných detailů, útržkovité a zjednodušené vnímání skutečnosti. Vypravěččina touha být pánem nad životem a smrtí tak nabývá o to palčivějšího významu. Všechny tři fáze Pavlínina života přitom spojuje nemoc, úzkost a samota.

Psychoterapie ibsenovského děvčete

Papouškova literární studie je pečlivou analýzou všech autorčiných děl, od raných česky psaných románů po pozdní esejistické spisy orientované primárně politicky, kritizující a glosující společenské a historické dění. Autor studie posouvá literárně­teoretický žánr románové analýzy na roveň filosofické studie s občasnými a ne vždy zcela patřičnými psychologizujícími prvky. Hloubka analýzy odpovídá hloubce jejího předmětu. Barényiová je existenciálně metafyzická autorka. V úvodním eseji se Papoušek zamýšlí nad rolí kritika a spisovatele a sedimentací díla ve společenském povědomí. Přidává téměř strukturalistickou klasifikaci forem vyprávění oscilujících mezi patosem a ironií a identifikuje autorčinu polohu, již tyto dva póly do značné míry charakterizují. Po nastínění historického pozadí je v jednotlivých historických obdobích spisovatelčiny tvorby věnována pozornost každému dílu zvlášť. Autor se snaží nalézat v jednotlivých textech společné prvky – společné metafyzické a literární téma související s osudem Olgy Barényiové. Jedním z takových prvků je motiv věže (a kostela). Psaní je druhem psychoterapie. Věž je tísnivá samota a současně únik od neúnosné skutečnosti. V tomto úkrytu, představujícím zároveň vězení, pramení veškerá autorčina bolest, apatie, úzkost z neznámého a křečovité přidržování se minulého.

„Věž snů a ideálů o umění, osudu spisovatele a velkém díle se zhroutila v okamžiku, kdy do života spisovatelky vpadly dějinné události,“ píše Vladimír Papoušek. Přesto Barényiová nepřestala svým psaním bojovat o autenticitu vlastní existence navzdory traumatizující zkušenosti. Krajně individualistická tvorba tohoto ibsenovského děvčete tak zcela jistě patří k pokladům nejen české meziválečné literární produkce.

Autorka studuje filosofii.