I v krátké povídce se může uzavřít dlouhá historie – tak jako v následujícím textu předního kolumbijského spisovatele. Pravidelné obědy u matky v domově důchodců a listování v rodinném albu jsou uklidňujícím rituálem, dokud ovšem nedojde ke zdánlivě banálnímu omylu.

Následující povídka je z celého výběru nejstarší, ale nejspíš byste to na ní nepoznali. Do každodenních strastí profesora literatury se tu prolamuje absurdno Camusova Cizince. Co se může pokazit, když se akademik zastaví v supermarketu pro toaletní papír, zubní pastu a bochník žitného chleba?

Do nížinné oblasti východní Bolívie přichází modernita, venkované dávají dětem módní americká jména a vypravěččina babička rozjíždí na dvoře parní velkovýrobu klobás. Její mladý pomocník jménem Piri náhle zmizí, aby se po letech v pravou chvíli vrátil. Na jeho návratu je ale něco v nepořádku…

Znepokojivost ve smyslu freudovského „das Unheimliche“ má v současné španělskojazyčné próze pevné místo. Dokladem je i povídka, v níž vypravěčce během návštěvy jednoho maghrebského města začne cosi podivného vyrůstat z ucha. Pokouší se o své zkušenosti psát, ale marně.

To, že čtete tyto řádky, ještě neznamená, že jste čtenáři. Alespoň ne v povídce španělského spisovatele, kde musíte své čtenářské schopnosti prokázat v pracovním pohovoru, projít zkušební lhůtou a neustále zvyšovat svou produktivitu. Pokud neuspějete, budete propuštěni.

Povídka oceňované ekvádorské spisovatelky, která otevírá náš výběr, by se mohla odehrávat kdekoli, kde mají obří parkovací domy a partnerské krize. Muž a žena po návratu z kina marně hledají své auto. A zatímco se jejich rozhovor mění v hádku, z parkoviště se stává labyrint, odkud není cesty ven.

„Nikdo nemůže tvrdit, že povídky by se měly psát, až když znáte jejich zákonitosti,“ prohlásil kdysi Julio Cortázar. „V první řadě totiž takové zákonitosti neexistují; nanejvýš se dá mluvit o úhlech pohledu, o určitých konstantách, které tomuto stěží zařaditelnému žánru dávají …

„Běžíš a za každou zatáčkou čekáš, že se objeví cílová rovinka,“ říká o svém životě po 24. únoru 2022 ukrajinská běžkyně Orysja Demjaňuk. Aby se cíl přiblížil, rozhodla se pomáhat ukrajinské armádě prostřednictvím sportovních akcí. Podařilo se jí tak vybrat peníze na obrněný transportér …

Přístavní město Mariupol okupanti vydrancovali a téměř celé zničili. Mnozí z jeho čtyř set tisíc obyvatel našli útočiště v tři sta kilometrů vzdáleném Dnipru, kde kolem humanitárního centra začala vznikat komunita válečných přesídlenců. Ti, kdo na začátku sami potřebovali pomoc, dnes pomáhají …

Někteří Ukrajinci se v důsledku ruského vpádu ocitli před volbou: evakuovat se a zachránit se sami, nebo zůstat a pomáhat ostatním. Těmi „ostatními“ mohli být i jejich nemocní blízcí. Následující příběhy vyprávějí o matce v posledním stadiu demence, o babičce, která si těsně před …