Norský básník, umělec a překladatel Audun Mortensen píše básně mediálního věku a zároveň velmi rád provokuje. Své texty údajně vytváří pro „existenciálně zmatené hipstříky, deprimované odborníky gender studies, teenagery, freelancery, osamělé studenty a veselé rodiče dětí předškolního …

Novou tvorbu Elsy Aids lze uvést citátem: „Proč je tu najednou takové ticho? Černé okvětní plátky jsou zkropené kondenzovaným mlékem.“ Jde o maskulinní operetu na motivy masturbace, jídla, nenávisti a duchovní inverze.

Slovenský básník a kritik Michal Rehúš vybral pro A2 pět nejnadějnějších jmen ze současné slovenské poezie. Básníky kromě mládí spojuje také to, že je jejich tvorba protipólem …

Básně Martina Pocha se vyjadřují nejen k aktuálním náladám ve společnosti, ale i k všednodenním peklům, která nás obklopují. Nalezneme zde snícího Hitlera, touhu stát se zlojedem, všeprostupující rádiový balast, ale i pískoviště na českobudějovickém sídlišti Máj.

Nová tvorba Františka Dryjeho se opět vypořádává nejen s problémy tvorby a dědictví meziválečných avantgard, ale především s každodenní vnitřní i vnější realitou, v níž opět nalézá nevídané a neslýchané.

Nová tvorba básníka Milana Kozelky glosuje s groteskní nadsázkou i buřičským rozezlením problémy dneška – nemanželské děti Václava Havla v bývalé Jugoslávii, papeže Františka vraždícího vatikánské komunisty i cikánské šamany bubnující na poplach.

Slovenský básník Michal Rehúš ve své nové tvorbě líčí přeměnu Kristova těla ve stolici, zaobírá se hypotetickými změnami v grantovém systému i vydáním projevů Jozefa Tisa.

Ukázky z poezie tří současných polských básníků Szczepana Kopyta, Piotra Macierzyńského a Zofie Bałdygy ukazují, že angažovaností v poezii se zabývají i naši severní sousedé. Komentář překladatele Ondřeje Zajace nás zase přesvědčuje o stěží uvěřitelném – že …

Zatímco druhá polovina minulého století je v Polsku spojena především se čtyřmi velkými jmény (Czesław Miłosz, Wisława Szymborska, Tadeusz Różewicz a Zbigniew Herbert), dnes bychom marně hledali takové básnické osobnosti, na nichž se shodnou všichni, ačkoli Adam Zagajewski nebo Ryszard …

Ve své nové básnické tvorbě se Adam Borzič vrací do krajiny dětství, do „boudy sbité ze zbytků času“ – mezi příbuzné, partyzány, ustašovce, do časů sexuálního uvědomění a hroutící se Jugoslávie.