Dojídat, co si navaříme - na oprátce

Konec roku bývá ve znamení vánočních obřadů, případně toho, co z nich zbylo. Vaření a společné jídlo je jedním z těch nejstarších a zároveň jakoby nově objevených. Je to společně prožívaný čas, životní nezbytnost i umění. Jídlo spojuje zdánlivě nesourodé skupiny obyvatel měst, zemí, kontinentů. Příprava pokrmu jako novodobý magický obřad, jídlo jako spása našich životů. Stejně jako kdysi umění. Paralel mezi gastronomií a uměním najdeme celou řadu, to není novinka. Pokud dokázaly televizní pořady o vaření objevit zdánlivě nekonečný počet zájemců o recepty, nové přísady, hrnce, pánve, zástěry nebo nové způsoby přípravy, pak se nabízí jednoduchá otázka: Co by se stalo, kdyby se stejná pozornost obrátila k výtvarnému umění?

Média současné výtvarné umění nezajímá. Jejich zástupci tvrdí, že je to odraz nezájmu veřejnosti. Možná. Ani uvažování o jídle nebývalo výrazným mediálním námětem. O jídlo se většinou nikdo moc nestaral, pros­­tě se jedlo, co bylo, neměnné recepty se dědily po generace. Změna přístupu nenastala díky kuchařkám Jiřiny Bohdalové nebo Heleny Růžičkové. Obrat se objevil na počátku tohoto tisíciletí s příchodem nového formátu: televizní kuchařské show. Ta reagovala na znovuobjevený zájem o kvalitní (bio)potraviny a jejich využití, o nový životní styl. Proměnu diskursu a s ním spojené sdílené šílenství šikovně využil leckdo: pořady s kuchaři v krátkém čase zaplnily televizní kanály, vaří se dnes už i v rozhlase, v časopisech, na internetu. Vaří odborníci, laici, muži, děti, spisovatelé, herci i pornoherci. Nejedná se o krátkodobý fenomén. Byť jeho vývoj trval jen několik málo let, je nepochybné, že po něm zůstane nesmazatelná stopa.

Pokud by se podařilo vyvolat podobný zájem o současné umění, mohlo by to mít podobné důsledky? Až příliš často se setkávám se zbytečně nekompromisními, odsuzujícími názory na tu či onu podobu uměleckého díla a ještě častěji na způsob vyjadřování a uvažování (naposled šlo o již tradičně odsuzující reakce na dílo laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého). To, co se dá mezi kuchaři vnímat jako řevnivost nebo odborná polemika – třeba nad tím, jaká příloha se hodí k vánočnímu kaprovi –, může mít pro umělecký provoz daleko závažnější dopady. Rozdíl spočívá ve společenských rolích, jež si tato odvětví naší činnosti vydobyla, respektive nevydobyla.

Mluví­li v médiích umělec, kurátor nebo novinář negativně o práci jiných umělců, má tato kritika daleko závažnější následky právě kvůli nízké obeznámenosti se současnou podobou výtvarného umění. Jestliže umělec (šťastlivec, kterému média naslouchají) mluví opovržlivě o práci svých kolegů, jde nejen o jeho hloupost, ale především o zavádějící informaci směřovanou k dezorientované veřejnosti. Nejenže veřejnost postrádá pomoc ve snaze porozumět aktuálnímu výtvarnému dění, ale dokonce sama tato snaha bývá označována za zbytečnou a zesměšňována. Přitom se jistě shodneme, že na poli umění nejsme v situaci – na rozdíl od televizních šéfkuchařů –, kdy bychom si mohli dovolit se sami navzájem diskreditovat. Sebestředná prohlášení v mainstreamových médiích se nám vrátí jako bumerang a poškodí i ty, kteří je vypustili.

Umění nesmí být luxus jen pro některé (obeznámené) vrstvy naší společnosti. Má být dostupné všem, i když nemusí každému „chutnat“, abych se držel slovníku z oblasti stravování. Měli bychom se asi více snažit, jinak se situace nezmění. Možná by mělo vycházet více srozumitelných „kuchařek“ – měli bychom usilovat o kvalitnější podoby prezentace umění, hledat způsoby komunikace s veřejností. Zdá se, že jídla i umění je u nás dostatek. Nějak se ale nemohu zbavit dojmu, že si „vaříme“ jen pro sebe. A jednou si to, co teď navaříme, budeme muset sníst.

Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.