Michal Hába sáhl po další klasické látce a svým typickým rukopisem ji znesvětil ve jménu odhalení pravdy o současnosti. Inscenace Sláva a pád krále Otakara na motivy dramatu Franze Grillparzera staví na hyperbolizaci a provokaci, využívá ale i patos předlohy.

Letošní ročník festivalu …příští vlna/next wave… byl překvapivě angažovaný. Podle jeho programu to vypadá, že se divadelní alternativa obrací k textu, který dříve odmítala jako nedivadelní prostředek, a zároveň ke společenským tématům. Příští vlna se proměnila v politické tsunami.

Letní Letná podruhé vsadila na Cirque Alfonse a sázka se znovu vyplatila, publikum zakusilo strach, úžas i humor. Představení Tabarnak nejen že nabídlo dobrou zábavu, ale také otevřelo prostor k úvahám o obecných principech nového cirkusu.

Soudě dle dramaturgických plánů v sezóně 2019/2020, na regionálních scénách značně ubude Shakespeara, zato se budou více řešit společenská a politická témata. Ke škodě českého divadla však nadále přetrvává malé zastoupení žen v autorské i režijní roli.

Sedím na letišti. Ani tam, ani tady, uvízla jsem v jakémsi „mezi“, které nikomu nepatří a které svou přiznanou dočasností připomíná věčnost. Vracím se z jednadvacátého ročníku Mezinárodního festivalu divadla v Setúbalu, který se konal v posledních deseti srpnových dnech. Setúbal …

Inscenace zaměřené na rodiny bývají tou částí divadelní produkce, jíž se kritika věnuje jen okrajově. Jaké představení připravil v uplynulém roce pro rodiny režisér Jiří Adámek a čím zaujal tvůrčí tandem Miloš Doležal a režisérka Jana Franková?

Pro Johanna Kresnika, zásadního představitele choreografického divadla, který zesnul na konci letošního července, bylo podobně jako pro zakladatele fyzického divadla Lloyda Newsona politickým námětem lidské tělo.

Koncept nespoutaně erotické taneční inscenace kombinované s přednáškou chladně citující teoretické zdroje zaujal svým kontrastním přístupem publikum slovenské divadelní přehlídky, která se letos označila za „festival zapáleného divadla“ – s odkazem na květnový požár jedné …

Letošní ročník festivalu lákajícího na výrazná místní i zahraniční díla fyzického divadla byl veden i po linii vzpomínání – na rodinné příběhy ve sklepním představení Miřenky Čechové, na události španělských dějin performera Xaviera Bobése, i kapitoly z osobní mytologie v podání tanečnice …

Již po jednatřicáté předvedl taneční festival v Praze průřez aktuální výraznou zahraniční i místní tvorbou. A hned tři zahraniční představení se dala označit za (minimálně) místní „událost sezóny“. Proč zaujala hlavně práce izraelské choreografky Sharon Eyal?