Ty sílo milá, která mě držíš od země,

a účeli, smysle a jistoto,

hlaďte mě, hlaďte mě, hlaďte mě.

(1877–1942)

Jde bílý měsíc stromů alejemi,

jde bílý měsíc prostřed skal.

A smutno mi, tak smutno je mi,

a nevím, kam bych hlavu dal.

Smích přešel. Jsme tak stejně chudí lidé

a ubozí, a těžko je se smát.

Je třeba skrčit se a nečekat, co přijde.

Jak pes výt do noci a jako …

Šerosvit. Vitríny. Ostatky.

Prohlížíme prvohorní relikvie

a zoufale, zběsile chceme:

uchopit Tvůrce, fixovat jeho dech,

z kamenných součástek sestrojit boha,

vlastního, aby kapalný

zatékal do našich páteří –

a my jej cítili jen jako chvění

obratlů, slov,

jako skutečnost, všednost; a nakonec, …

Mezery, prodlevy, rozepnuté hlavy vstupující do potoka

v něm – i tlustá kůže studeně trne

blány na svršcích hlav se mění v slupky

odpadávající do proudu potoka, do jakési anonymní výjimky

mezi okolními místy a ostatními místy

odkrášlený kraj vlhkého

kůra vlhkého směrem …

Opouštíš pokoj se spícím Matějem.

Na polštáři pejsek, Fík z rádia: – Ahój!

Umět tak předstírat, že se nic neděje,

že všechno tu zůstane, vteřiny, radost.

Stejné a navždy: okamžik splýváš

s vědomím konce, který dopočítáš

na prstech dlaní, kuličky na drátě.

Ten podávaný, cítíš?, …

Bez doteku

Povalils těla

Nechal je spát

Bděla

Na marách

Všichni máme jeden strach

Bděla krev a plamen

Pád

K tobě se tisknou

Mrtví

Svými čely

Smrti

Naše domy

Oči kolem nás

Mraky se rozcházejí. Temnota

se rozevírá, uprostřed na nebi bledá rýha

To, co vychází z hloubi,

je slunce. Vnitřek mraků,

dřív neomezený, září jako skleněný

chlapec. Cesty pokryté

větvemi, mokrými listy, stopami.

Během bouřky jsem zůstal klidný

a skutečnost se teď otevírá.

Vítr smýká seskupenými …

Anatolij Štejger

(1907–1944)

Nač verše… Příliš mnoho zla je kolem nás

v tomto nešťastném, zešílevším světě.

Zde celý rok je stostupňový mráz – 

na podzim, v zimě, na jaře i v létě.

Zde smrtelně vážně musí prózou promlouvat

ten, kdo se opovážil básníkem se zvát.

 …

V Kami pouze surfování,
protože milujeme pláž Membosankan.
Kapal je mnohem víc metrik.
Sembo bude plout, aby prozkoumala
v Kami to místo, kde je nebe.
Bernafas Kita a Bayu Seronok se navzájem milují,
ó tolik foukání do našich vzpomínek.
Dikongsidi lautwaltz vlny
budou v Sanalaut …

Nejsou hvězdy, ani vítr. Z kopřiv rok nekosených

vzlétají světlušky, jedna za druhou.

Až ke rtům se stále vrací tělíčko netopýří.

Tušený déšť zavoněl tichem a tmou.