V časové smyčce snu

jen lehce nakláníš hlavu

Držím se zárubně dveří

a myslím na to

že mohu kdykoliv odejít

Ty zůstáváš v nahém prostoru

bez záchytných bodů

veškerou tíhou mé bezradnosti

trvale zachycená v síti

Díváš se na pohled, zvolna ztěžknul;

světlo otáčí kulisami,

ze kterých paprsky, odražené žaluzií

v protějším okně, sjíždí k tělu.

Nikoho nečeká. Na chodbě za zdí

kroky, které nepřipustí odstíny.

Crescendo nebo decrescendo hmoty

jak jehla proniká pohyblivou tkání.

Frajírci milují okolíčko,

očičkem házejí na moříčko,

všecičko, všecko je od sluníčka:

stínečky, Erebek, Eurydička…

Ta úleva v pinetě,

kde kmeny se na sebe nedívají.

Hned zavřeš oči. Ať uštknou tě

hadi – jen když nic nepřipomínají.

Ostatně, hadí oko – to nic nevidí,

nebo nic z toho, …

Zmizeti v světě světě širém ztratit se pod zlou oblohou

Neznati dne nehledat cíle jen jít a jít kam cesty jdou

Jen jít a jít jak nohy kráčí nepřát si nechtít nedoufat

Až na kraj soumrak náhle padne v temný a cizí lehnout sad

A věc/ její skryté jméno

olej který ji zalévá

omezit se na rub/ to co je tupé

slovo změť písmen bez nervu/

ozvuk bičuje/ pronikání.

Líc temnoty/ němý třas.

Pohroužená ozvěna/ stín

profil Boha znovu začatého.

To co přebývá/ to nedotažené

světlo jež štěpí vzduch a určuje ho.

Zvířecká tvář se …

jako hluchý

odezírám z nervózních pohybů

tvých rukou po mé kůži

vidoucí píseň: a jako slepec

tápaje prsty

po tvé tváři

čtu z ní propast

která nás pohlcuje

Ke křiku není nikdy daleko,

číhá v zákrutech mysli. Slyším výkřiky

(své vlastní) pod schody,

na konci uličky v supermarketu,

než je odplaví příval pocitu ztráty. Vše

propadne chaosu, nebo tomu, co je vždy přítomné:

mé vyhoštěné já, jež šlape na běžícím pásu zármutku

a čeká, až …

Podívejte se na starého Goetha: poskakuje

jako kozel na Vesuvu;

nese si řeckou knihu, herbář

a siťku na motýle.

Roztlouká větší kousky Vesuvu

a trhá si kapsy jejich tíží.

Neboť konec Eckermannových prázdnin

se blíží,

Heinrich Heine miloval Paříž,

ten krásný Žid, co umřel na milování.

Nietzsche …

vím že je to klišé

a přece jím

prolomím

to ticho

o němž vím

že je bohyní básně

musí za ní být

aby bylo o čem mluvit

pro co hledat slova

čemu uvěřit

posvátný cíl poezie

krásy

básníkova mekka

jíž obětuje vše

i když drhne intonace rým i rytmus

je vyslovit

své …

Když je deset pod nulou,

chceme pomoci ptákům, aby přežili,

zvyšujeme dávku semínek –

díváme se ven a vidíme tučnou sojku

chycenou jestřábem.

V tomto chladu se i smrt pohybuje pomalu,

je čas na spoustu křiku

a pleskot křídel,

ale jestřáb drží,

a věci se zase ztiší.

Lesy …