Ondřej Macl ve svém básnickém cyklu variuje čítankové verše Jiřího Žáčka, které svou genderovou stereotypizací vzbudily diskusi v médiích i na sociálních sítích. Vtipně v nich dekonstruuje postavy z mýtů, pohádek, literárních děl i showbyznysu.

Nové básně Víta Kremličky se v lecčem vracejí k počátkům jeho tvorby. Dokážou rozeznít jednoduché čtyřverší nebo suverénně použít profláknutý rým bunda/kunda. Narazíme ale i na dojaté reflexivní momenty nebo bujarou báseň s tematikou narození Ježíše Krista.

Básně tematizující rodinu a vztah k Bohu se v poezii Jana Spěváčka mísí s ironií i odkazy na básnické autority. V jednom textu se tak může setkat Otokar Březina s Chuckem Norrisem.

Klára Goldstein svůj básnický cyklus věnuje chladu kobek, mučení, smrti a příkořím, která nebyla nikdy potrestána. V letmo nastíněných latinoamerických kulisách se odehrává mimo jiné i vražda chilského písničkáře Víctora Jary po Pinochetově puči v roce 1973.

Chilský básník Nicanor Parra ve svém díle už přes šedesát let uskutečňuje koncept „antipoezie“. V ní se snaží popřít lyrismus a ironicky útočí na literární konformitu: „protože já se narodil a vyrostl u much/ v domě obklopeném hovny“.

Texty uruguayské básnířky Marosy di Giorgio hýří barvami a vjemy, zapadlými i smyšlenými vzpomínkami. S poetickými ději kontrastuje snový neklid a vypjatá obraznost plná emocí. Poprchávají tu netopýři a kamélie, prochází se tu černými sady nebo se nabírají …

Konceptuální texty Ondřeje Škrabala se zaobírají tématem divadla a herce, ovšem jejich význam může být i mnohem obecnější. Kromě divadelní metody Heinricha Kleista, zkřížení Fausta a Dona Juana nebo spílání Handkemu zde nalezneme i řadu návodů, rad i pseudozákonů, …

V poezii Michaely Velčkové se setkáváme s mnohoznačnými detaily, ať už viděnými z oken sídlištního bytu nebo uzavřenými v interiéru nesoucím stopy zmizelého času. Všednost zde představují mikroscény z partnerského života i memento samoty: „že sme na tenkom …

Variace na lidové pranostiky, inzerát osamělého nadšence do mineralogie, jména pornohvězd, rady detektoristy, chorvatská apokalypsa a spousta přírody. Nové verše Petra Borkovce se vyznačují smyslem pro humor a hravým ohýbáním jazyka.

Provokativní, blasfemické dílo španělského básníka Leopolda Maríi Panera je prodchnuto temnotou stáří, smrti, bolesti, nicoty a šílenství: „Ó ticho světa/ nic neříkající bolest/ zkáza slov/ hrob verše je člověk…“