Zdá se mi, že pro Bohdana Chlíbce je báseň vzorcem bezvýchodnosti, který zapsat znamená ulevit si. I když jeho rovnice nemají řešení, stačí, že stanovují podmínky hrůzy, která lomcuje člověkem. Stav beznaděje je filigránsky propracován do krajnosti, aby se vidělo, jestli si naděje dá říct. …

Jméno prozaika Bally patří ve slovenské literatuře k zavedeným značkám. V povídkovém souboru Je mŕtvy se autor po letech vrací ke kratším textům, jinak se ale jeho psaní nijak zásadně neproměnilo – i tentokrát může čtenář spolu s osamělými postavami prožívat „neurózy, strachy, zoufalství, …

V básnické sbírce Řez kamenem se Ondřej Hložek snaží vyslovovat závažné pravdy, za což platí vysokou cenu. Jeho verše jsou stručné, sporé, koncentrované a jejich zvuková stránka je dovedena k vratké dokonalosti.

Básnířce a grafičce Naděždě Plíškové letos vyšly pod názvem Plíšková v krabici sebrané spisy a zároveň bylo její výtvarné dílo představeno na výstavě Já, Naděžda Plíšková v Museu Kampa. Srovnání obou jejích tvůrčích poloh přibližuje východiska jejího díla i způsob, jakým reflektovala roli matky …

Česká beletrie posledních třiceti let je do velké míry definována zlomem v roce 1989. V nové společenské situaci devadesátých let se deklarovala především apolitičnost literatury. Dobové osvobozování se od společenských závazků vedlo k utopické představě návratu ke čtenářské, autorské i kritické …

Prózy reflektující porevoluční společenskou situaci v Česku ukazují devadesátá léta jako dobu živenou normalizační xenofobií. Nechybí ani rasismus, šovinismus či toxická maskulinita. Z dobové literární kritiky je přitom patrná bezradnost vůči politické či sociální dimenzi literatury.

Till Eulenspiegel patří k tradičním hrdinům německy psané lidové literatury. V posledním románu Daniela Kehlmanna se vrací jako ten, který ví, „na jaký způsob lidé chtějí“. Putuje šílenou a rozvrácenou krajinou barokní Evropy, vstupuje do Shakespearových dramat, ale není ani moudrým …

Už od znovusjednocení Německa se vede diskuse o definici literatury Německé demokratické republiky. Měla by být tvorba z již neexistující země nadále vnímána jako samostatná, nebo přiřazena pod západoněmeckou či obecně německy psanou literaturu? Anebo bychom ji měli považovat za regionální?

Ve své nové próze Projekt Gilgameš se Štěpán Kučera nevěnuje ničemu menšímu, než je nesmrtelnost, smysl lidského života a vyprávění příběhů. Jedná se o science fiction s nespočtem intertextuálních odkazů, která skončí jako angažovaná dystopie, kritizující podstatu lidství.

Jeden z povedených triků, které opravdu dobré romány zvládají na výbornou, spočívá ve schopnosti vyvolat u čtenářů hluboký a intenzivní zájem o něco zdánlivě banálního a fádního, o něco, co jimi bylo až do okamžiku překvapivého románového usouvztažnění takřka bezvýhradně přehlíženo. Třísetstránkový …