Perština byla prvním jazykem, jímž dílo Franze Kafky promluvilo k asijským čtenářům. Do překladů se ovšem promítl světonázor jejich původce – průkopníka moderní íránské prózy Sádeqa Hedájata. Ten sice věděl, že nelze být Kafkou v Teheránu, jeho novela Slepá sova je nicméně dodnes spojována …

Shnilé tělo Řehoře Samsy, pravděpodobně nejslavnějšího literárního brouka, se stává humusem, na němž „přes všechno soužení rozkvetla v krásnou a kyprou dívku“ jeho sestra. Podoby literárních metamorfóz ukazují, že záchrana často přichází z nesamozřejmých zdrojů.

Michal Kašpárek se v próze Fosilie vydává do nejistého terénu současné společnosti. Na torzu jedné rodiny ilustruje modelové mezigenerační konflikty, diagnostikuje příčiny společenského štěpení a velmi empaticky odhaluje, co se skrývá za rozpory, na nichž závisí budoucnost světa.

Neustále si s někým něco vyměňujeme, aniž bychom si toho všimli. Vydechnuté molekuly vzduchu za chvíli vdechne někdo jiný. Naše šaty i těla se na okrajích proměňují v prach a ten padá na kolemjdoucí. A to všechno jsou ještě staré dobré hmotné věci. I to, co si člověk pomyslí a vysloví, letí …

Klimatická tíseň, neklidná geopolitické situace a nejistá budoucnost. Do nových básní letošní debutantky Olgy Wawracz vstupují motivy, které velmi rafinovaně – skrze niterný filtr – odrážejí problémy a pnutí současného světa: „jsem rozlitá doba / krizový plán“.

Básně Hanky Nguyen, která vystupuje pod pseudonymem Večerka, mají dravou slamovou flow i hloubku intimní poezie. Podávají zprávy o světě, v němž psychofarmaka slouží jako lék na neudržitelný život a vydrancovanou realitu, poezie je úzkoprofilovým zbožím a ženské tělo stále funguje jako pouhý objekt.

Letos vyjde česko­-vietnamské slamerce, která už několik let vystupuje pod přezdívkou Večerka, básnická prvotina Co by tomu řekli doma. Zeptali jsme se jí, jaké rozdíly vnímá mezi slam poetry a psaním básní a zda ji něco děsí na tom, jak umění ovlivní umělá inteligence.

Ke svému eseji na s. 6 vybral Martin Lukáš nové i starší básně současných českých autorek a autorů všech generací. Jejich poezie demonstruje některé z nespočtu způsobů, jimiž lze vykročit ze světa slov blíže skutečnosti, zaujmout perspektivu, ukázat směr, provést gesto.

Kdyby básně jenom sdělovaly, proklamovaly a pojmenovávaly, byla by poezie chudá. Jejím podstatným rysem je ale i angažovanost vůči světu, a to na hlubší úrovni, než jak bývá obvykle chápána. Výběr básní, na nichž se tato schopnost dokládá, najdete na následující dvoustraně.

Dětství nepatří v dnešní tuzemské básnické produkci mezi častá témata, i když se najdou autoři, kteří s ním pracují velmi nápaditě, ať už je to Martin Poch, Pavel Novotný, Šimon Leitgeb nebo Elsa Aids. Na ucelenější reflexi internetového dětství nejmladší básnické generace ale zatím čekáme.