Všechny z vybraných básní francouzského malíře a básníka „v ryzím stavu“ Rodrigua Marquese de Souzy pojednávají o břichu. O břichu měkkém, mučeném, raněném, rozříznutém, sešitém. Umanutost se tu v uhrančivém básnickém tvaru střídá s návaly tělesnosti a mučivých představ.

V nových textech Dominika Melichara se kusy těl kombinují s nejrůznějšími přírodninami. Stvořitelské momenty střídají břitké glosy i nejasné pocity lásky. „Pýcha je dress code a dress code je kroj. Human code je stroj. Láska je oj.“

Rumunský básník Dinu Flămând ve své poemě nazývá srpen 1968 dobou, kdy „dějiny překypěly“. Reminiscence na sovětskou invazi do Československa, pražské reálie a kulturní odkazy se v textu prolínají s impresivními obrazy a vzpomínkami na dospívání v Sedmihradsku.

Verše slovenské básnířky Svetlany Laluchové jsou plné tělesnosti, která je často elegantně uzemněna cynickým úšklebkem nad partnerskými vztahy i sexualitou. Autorka zároveň plasticky vykresluje běžné okamžiky, v nichž dokáže odhalit nečekaná dramata.

Součástí profilu Emmy Kausc je vedle rozhovoru a recenze debutové sbírky Cykly (viz s. 4–5) i autorčina nová tvorba. Přerývané, fragmentární verše-záznamy doplňuje prozaický text těkavě kroužící kolem milostného trojúhelníku, z nějž vystupují nejasná traumata.

Básně Tomáše Přidala se koncentrují na jazyk a s téměř věšteckým nasazením zpracovávají vážná a výsostně poetická témata: čas spojený se smrtelností, přírodu, která má kosmické rozměry, a podobně obsáhlou lásku, jež se střetává se zánikem a konečností.

Ve své nové poezii si Karel Hynek Brácha hraje, nasává v severočeských hospodách nebo bilancuje smysl vlastní poezie. „Je třeba se rychle najíst./ Ideálně hltat:/ pečivo tvrdne,/ brambory se scvrkávají a skot/ stárne.“

Dvě nové básnické skladby Adama Borziče jsou pestrými imaginativními výtrysky volnosti, které sbírají slova „všude ze všech koutů, zvuky, rytmy, i barmanovo chrápání“. Nezapomínají ovšem na povahu Světa a bojují „proti všem snahám zavřít život do trezoru“.

Většina básní ze sbírky Hospoda a jiná místa salvadorského básníka Roqueho Daltona (viz autorův profil na s. 7) buď vznikla v pražských hospodách, anebo pojednává o tom, že je nutné „z těchto míst zmizet, jak jen to bude možné, jinak hrozí, že budeme mít blonďaté děti se Zdenami a Janami, …

Básně Lukáše Senfta jsou senzuální, plné přírody, jinotajů a barev. Důležitou roli v nich hraje víra, kosmos, mýty a moře. Zároveň je to poezie, která se i přes veškerou svou symboličnost, patos a spontánní hromadění slov pokouší reflektovat dnešní svět.