Německojazyčná divadla se ani před covidem nebránila trendům spojeným s digitalizací. Kde je namístě důraz na fyzičnost a tělesnost, a kde je lpění na těchto výrazových prostředcích naopak projevem nechuti pracovat s dobovým kontextem a vystoupit z komfortní zóny osvědčených uměleckých forem?

Ve dvojici nových próz Ondřej Škrabal zavádí čtenáře do přezdobené koloniální kavárny v americkém maloměstě a do právní kanceláře, která řeší kauzu spojenou se zákazem brček. Skrze částečně všední, částečně absurdní příběhy prosvítají povědomé zlozvyky i temné kontury dnešního světa.

V povídce Ondřeje Škrabala shrnuje své životní úspěchy herec, který se proslavil záškubem ruky, s nímž ve slavném revizionistickém westernu sahal po své zbrani. „I kdyby byl tento pohyb tím jediným, co ze mě zbude, pak ze zbytku filmu nezbývá prakticky nic kromě kulis.“

Pod označením činohra si tuzemské publikum vybaví historií prověřené autory a hry ztvárňované tradičními dramaturgickými postupy. Dodržování konvencí a podbízivost diváckému vkusu ale nemusí být pro divadlo spoléhající se na slovo pravidlem.