Vratislav Maňák se ve své nové knize vrátil k povídkám. A tentokrát jde především o prózy ohlasové, v nichž se pracuje s pozapomenutými žánrovými útvary jako arabeska, balada, legenda, ale nalezneme zde i grotesku nebo hororové vyprávění. A soubor je to jazykově vybroušený a mimořádně povedený.

Válka na Ukrajině začala už před víc než dvěma měsíci, a zatímco se humanitární krize prohlubuje, přemýšlejí novináři o tom, jak předat zprávu o hrůznosti aktuálního dění, aby diváka ještě zasáhlo. Rozstřílené domy, mrtvá těla, hromadné hroby… to vše už jsme viděli, už z toho nemáme …

Jméno Maryse Condé se v zahraničních médiích skloňuje s epitety jako královna současné antilské literatury či nejvýraznější spisovatelka frankofonní oblasti. Její rozsáhlé románové a esejistické dílo přitom v první řadě zpochybňuje smysl vytváření jazykových a geografických literárních škatulek.

Po povídkovém souboru Kolem Jakuba se spisovatel Michal Vrba v románu Zeptej se ďábla opět vrací k psychologizujícímu zkoumání vědomého páchání zla, pocitu viny a následného trestu. Příběh ústeckého vyšetřovatele, který po roce 1989 klesl na společenské dno, je nebanálním příběhem o konci světa.

James Hillman ve své knize Nová vize psychologie (Re­-Visioning Psychology, 1973) vychází z archetypální psychologie, nemůžeme jej však označit za ortodoxního jungiána. S fenomenálním rozhledem a znalostí společenských věd vytváří syntézu, jež se odmítá zastavit a spočinout – směřuje …

Komiks Ve vězení patří k nejuznávanějším autobiografickým mangám. Nekonvenční kniha Kazuičiho Hanawy, v níž autor popisuje svůj tříletý pobyt v japonském vězení, je delirickou studií každodennosti trestanců. Vězeňské prostředí působí jako paralelní realita – uzavřený svět bezúčelných dějů.

Na Zelený čtvrtek jsem na příměstském nádraží vlezl – tak jako každý den – do pantografu a – tak jako každý den – jel do práce, která se – jako každý den – zelenala ve městě. V pěti šesti minutách, které uplynuly mezi trhnutím vlaku na mém nádražíčku a příjezdem …

K nejčastějšímu žánru vězeňské literatury patří korespondence. Ať jde o motáky, útěšné listy, milostná vyznání či úvahy, forma dopisu dobře vystihuje situaci vězněného, jenž lačně očekává aspoň kusé zprávy „zvenku“, aby se mohl vztáhnout k horizontu domova. Sám je přitom konfrontován …

Když v roce 1912 spisovatel Karel May odjížděl z jáchymovských lázní, kde se léčil z celkové zchátralosti, napsal do návštěvní knihy: „Viděl jsem duši světa oživlou v kameni, kéž by i ta moje žila stejně.“ V textech muklů, kteří prošli uranovými doly, však Jáchymov připomíná spíše peklo.

Vězení nefiguruje v literatuře pouze jako prostor represe, vzdoru či martyrství, ale také jako místo usebrání či inspirace. Osudy sira Thomase Maloryho, markýze de Sade či Jeana Geneta jsou příkladem toho, jak pobyt v káznici proměnil zločince v tvůrce, jejichž imaginace překonávala hranice …