Do prozaických i esejistických textů W. G. Sebalda zásadním způsobem zasahují fotografie krajin, věcí i lidí. Autora fascinuje schopnost média uchovávat zachycené objekty tím, že je umrtví. K čemu odkazuje tento úžas? A jak se s ním vyrovnává spisovatelův poslední román Austerlitz?

W. G. Sebald vnesl do prózy svébytnou podobu psaní po katastrofě. Čerpá z kánonu literárních dějin, memoárů i traumatických narativů a vytváří textové mozaiky, v nichž konstruuje postkatastrofické vyprávění jako novou uměleckou formu. Ta se rozprostírá na škále od klasického románu až k fotografickému …

Pohled na opilost je v rámci tradičního rozdělení rolí muže a ženy silně diferencovaný. Muž pije na kuráž, žena z nudy nebo ze zoufalství. Ten muž pak usne někde v koutě, zatímco žena jde a zadusí své děti, anebo se (ještě ráda!) nechá znásilnit. Tak a podobně se to obvykle vypráví.

Spleť …

Druhá próza Martiny Leierové čerpá z oblíbeného toposu života jednoho domu. Obyvatelé nenápadného činžáku v bezejmenném městě, jímž protéká řeka, žijí příběhy svých předchůdců i následovníků. V jejich banalitě se skrývají překvapivá dramata a nečekané souvislosti.

Byli Poláci v době holokaustu pouze „svědky“? Spisovatelka Bożena Keff ve své loňské knize ukazuje, že tomu tak není – antisemitismus byl silně zakořeněný i v Polsku, o čemž svědčí řada próz vydaných těsně po válce. Otiskujeme ukázku z úvodních kapitol.

Ostravský básník Roman Polách ve sbírce Délka života ve volné přírodě představuje „užaslý pohled do chodu světa“. Konfrontuje komplikovanou lidskost s jednoduchou a přirozenou krásou zvířat, zachycuje vzájemné nerozumění a konstatuje, že práce překáží lásce.

Jsou tam zvířata a já mám ráda zvířata, takže se mi to líbí. Řekla mi má múza, když za dlouhé cesty tramvají přečetla novou sbírku Romana Polácha s dlouhým titulem Délka života ve volné přírodě. Kocour, kavka, včely, ohnivá kočka, pochůzkáři havrani, rozvědčík vrabec, poplašná zpráva od jiřičky… …

Básnická skupina Osamelí bežci, která od šedesátých let významně promlouvá do podoby slovenské poezie, se dočkala antologie Sme (stále) príbuzní na začiatku. Spisovatel Ján Štrasser při jejím sestavování odvedl dobrou práci, ale navázat by na ni měly mladší generace.

Marija Stěpanovová se svou rozsáhlou prózou Památce paměti prorazila nejen na ruské, ale i na světové literární scéně. Vzpomínání na rodinné kořeny je tu neustále problematizováno a prokládáno zdánlivě nesouvisejícími příběhy, které poukazují na mnohost způsobů práce s pamětí.

Už třetí rok po sobě se mi zkraje podzimu, tři čtyři dny předtím, než má být udělena Nobelova cena za literaturu, ozývají z jednoho českého týdeníku, zda bych pro ně nenapsala portrét Ljudmily Ulické – pro případ, že by cenu dostala. Figuruje na jakýchsi „seznamech“ – …